Při čekání na startu si každý promítá to jak celou trať zvládnout co nejlépe, ale když se Váš běžec totálně vyčerpaný dostaví, mozek přepne a všechno jede automaticky, přebírám štafetu a snažím se po suťovisku plném ostrých kamenů se sklonem téměř 45 º seběhnout co nejrychleji a hlavně nespadnout, tenhle pád by hodně bolel. Daří se to a pak mně čeká běh do protisvahu na první padáčkářský start. Celá tahle běžecká vložka má tak 800 metrů a po ní se dostávám na vlastní místo startu, rychle rozbalit padák, kontrola šňůr téměř žádná. Spoléhám se na to, že jsem si vše pečlivě nachystal a že všechno klapne. Vidím kolegu před sebou, jak startuje, ale přebrzdí padáček a padá tak ze čtyř metrů na kamenitý svah, těžce se zvedá a signalizuje zdravotníkům, že je v pořádku a chystá opakovaný start, já už na nic nečekám, opřít se do šňůr a za ta léta co létám bez pohledu nahoru na padáček cítím, že je všechno v pořádku a jsem ve vzduchu. Následuje let podél skalního masivu, hezký pohled, ale není na něj čas, je třeba najít mezipřistání na „Taxer Moos“, kontrolovat padáky kolem sebe, správně používat speed systém, který urychluje padák a současně najít správný okamžik, kdy sbalit padáčku uši a tím vytratit v pravý čas výšku. Je to tady, první mezipřistání, přistávat na sjezdovku „zadrátovanou“ zprava i zleva na klidu nepřidá, ale všechno vychází dobře a já sedám kousek od brány, kterou je třeba proběhnout a za ní další běžecká část na druhý start. Udržet si pozici, nenechat se předběhnout nikým stojí hodně úsilí, ale daří se a jsem na druhém startu. Ten je o mnoho pohodovější, trávníček, mírný sklon, spousta místa, ne nadarmo se mu říká „Damen“ čili dámský start. Rychle rozhodit padáček, šňůry vypadají v pořádku a tak se nerozpakuji, ihned se rozbíhám a jsem ve vzduchu. Po stratu ihned točím doprava a hledám stadión v Leisachu, cíl mého úseku. Opět to samé, sbalit padáčku uši a přímým letem na stadion, přece jen mám ještě velkou výšku a tak vytrácím ostrou spirálou, což je nejrychlejší způsob jak se dostat dolů. Přistání na stadionu je docela velkou atrakcí pro diváky, ale pro piloty padáků lehce stresující záležitost. Mně se to daří docela dobře, jen se musím o místo podělit s přistávajícím kolegou. 

Jsem na zemi a teď už jen závěrečný sprint s padákem do cíle a předáním štafety odevzdat kus svého stresu dalšímu v týmu – kajakáři. Mám to za sebou, už jen pozoruji jak dalšímu padáčkáři nějak přistání nevyšlo a zachytává křídlem o sloup elektrického osvětlení stadionu. Zvuk trhající se látky, ale pilot to zvládá a nic se mu naštěstí nestalo, to je hlavní.