Trans Brody 16.9.2012

Závodní komunita MTB se v posledních deseti letech rozrostla do neskutečných rozměrů a na to zareagovala pořadatelská nabídka závodů. Ne vždy se ale závod přenese přes počáteční problémy a stane se z něj stabilní podnik v kalendáři. Dochází pak ke zkracování tras nebo ke snižování jejich počtu a závodníků jezdí méně a méně. Trans Brody jsou naštěstí opačný případ a jezdí na ně rod od roku více účastníků.

 

 

Tradičně objednané zakázkové počasí uvítalo na startovní čáře padesátky přes dvě stě borců. S číslem dva v první lajně do posledních vteřin nemám jasno jaká bude moje taktika. Na obhajobu loňského vítězství a druhého místa celkově jsem moc nepomýšlel. Teoreticky místo na bedně v kategorii do 35 let je, ale včerejší Pražská 50 a večerní vinobraní nerozdaly úplně nejlepší karty. Mezi favority jasně patří kluci z kofoly-senzor a za normálních okolností by se o vítězství pral i Honza Šťastný. Ten to ale z důvodů nemoci musel pojmout jen jako svižnější výlet. Na Brodech se na nic nečeká a po 40 metrech začíná rozřazovací kopec. Jak jsem očekával, na čelo jde Zbyněk a hned v úvodu ho nechává zbytek jet. Když už má víc než 15 metrů a mě přijde, že by se dalo jet i víc jdu po něm. Za mnou se vyváží Robert a začíná dvouhodinová rachota. V tepech na maxu probírám varianty a jako nejlepší mi přijde zkusit rozervat trio kofoly-senzor a z nejhoršího být třetí za Zbyňkem a Robertem. Všichni z kofoly jsou silní a jet proti třem to bych neměl šanci. Trochu spoléhám na pomoc Roberta. Kdyby šlo do tuhého.

 

První hodinu jedu z valné většiny čelo a to tak, že skoro doraz. Občas mi vystřídá Robert. Zbyněk spolupracovat nechce, jeho taktika je počkat na kumpány. S tím, ale zásadně nesouhlasím,  pracuji na čele a udržujeme odstup. Ve vyhroceném sjezdu z Ďábla k Záhořanskému potoka je definitivně  ztrácíme z dohledu a i Zbyněk kupuje zhruba 50 metrů. Robert jel za mnou celý sjezd asi 5 metrů, což mi hlava nebere. Velím ke zvýšení tempa a mezi brody se snažíme střídat. Bohužel Robert po včerejšku není úplně ok a je vidět, že mu chybí síla (já mu včera říkal, že toho burčáku nemáme pít tolik). Pokračujeme až k Černíkům na špici ve dvou se Zbyňkem na dohled. Je to bojovník a nevzdává to. Dřeme neskutečně jen, abychom udrželi náskok zhruba 15-20 sekund. Dvakrát musím na Roberta čekat a začíná mi být jasné, že mě čeká sólíčko s peklem v zádech.

 

Aniž bych nastoupil, odjíždím v přejezdu vesnice Černíky. Na louce před sjezdem do Vraného je za mnou Zbyněk na 10 sekund a Robert nikde. V hlavě cvakám vypínač do polohy „go max“. V technice jedu hranu, šlapu kde se dá a snažím se vzpomenout jestli na úzkém singlíku kde je vidět cca 10-15 metrů je nějaká ostrá zatáčka. Na žádnou si nevzpomínám a letím 30+km/h. Samozřejmě, že tam byla, svině pravá. Chvilka driftu v ostružiní, ustál jsem to a po chvilce najíždím do výjezdu na Zvole. Technická místa dávám bez šlápnutí, Zbyněk stále na dohled, odhadem 15sec.

 

 

Pytlík kolem Zvole a následná klíčová rovinka na větru do Libně jsou poslední šancí, kde mě může sjet. Jeho 90kilo a 29“ HT proti mým 71kg a 26“ HT. Papírově to je jasný, když visel do kopce jeho w/kg je podobné mému – na rovině váha udělá rozdíl. V reálu mě na lesním objezdu  Zvole ale sjel minimálně a na větrné rovince drtím zalehnutý v max aero pozici. Z počátečních 38km/h je v Libni už jen 33km/h. Kdykoli se ohlédnu, je za mnou zakousnutý do řidítek. Výlet fakt nejedeme ani jeden. Zvedáček před sjezdem k potoku jdu nadoraz, pak na singlíku chvíli mám lehce rozostřený obraz do ruda a bez brzd letím sjezdem do údolí. To dávám komplet ve stoje na velkou, brody, potok, bláto, zatáčky. Párkrát to bylo hodně na těsno. Poslední výjezd a už cítím cíl. Před vrcholem se ohlížím, Zbyněk za mnou ale už má ke 30sec a já vím, že to nemá šanci sjet. Obkroužím pole, opatrně na makadamu, kudla vesnicí a cíl. První flek absolutně, super pocit. Závod je jen tak těžký, jak si ho udělají závodníci. Já už bych si ho těžší udělat nejspíš nemohl, ale než riskovat volnější tempo s vyhroceným závěrem, přišlo mi lepší eliminovat soupeře průběžně. Přeci jen nejsem žádný sprinter a koncovku preferuji klidnější.

 

 

Je vidět, že velmi náročná příprava posledních dvou měsíců se vyplatila. Stejně jako minulý víkend v Alpách na Red Bull Dolomitenmann i tady mi tělo fungovalo perfektně. Trénoval jsem na maximální úsilí po dobu 90-120 minut, kam TransBrody s časem těsně pod dvě hodiny krásně zapadly. Nepochybuji, že na delší trase by mě Zbyněk s přehledem porazil.

 

 

Napravil jsem si tak chuť po Pražské50, kde se mi nepovedlo rozervat skupinku a ve třech jsme si vezli 8 nestřídajících celý závod. TransBrody jsou mnohem spravedlivější a je na ně potřeba umět víc, než se vozit v háku. Tepový průměr 162 druhý závodní den, to je na mě obrovské číslo (včera jsem měl jen 161).

 

 

Robert nakonec vytuhnul až na páté celkově a těsné brambory v kategorii. Na Šárku také dolehla únava, což ve spojení s bolestí nedoléčeného problému se zády bylo psychicky příliš a boj o první místo záhy po startu vzdala a dojela si, prý na pohodu, pro druhé místo v kategorii a třetí celkově. Příští rok TransBrody opět zařadím do kalendáře. Tentokrát už v kategorii 35 a více let, kde by to mohlo být klidnější (ha ha ha).


Související články

Plešivecká Držka 19.4.2008

Jarní brdská klasika, dvě kolečka okolo legendárního Plešivce jsou poctivým závodem. Jedno kolo má 17,4km a převýšení 653 metrů, což je velmi výživná porce, obtížností nad drtivou většinou závodů v ČR – na 100km by vyšlo převýšení přes 3800m…

Salzkammergut Trophy 2008, 2. část

Jak sem již slíbil v minulém článku, zde je pokračování a další report ze Salzkammergut trophy 2008. Po týdením bikování v rakousko – italských dolomitech jsme se v pátek ráno zabalili, naložili kola, věci i sebe do auta a vydali jsme se směrem Salzburg, do místa našeho dalšího ubytování. Cestou jsme se ještě naposledy stavili v Lienzu, kde jsme natankovali kvalitní a opravdu lepší benzín než v ČR (o litr nižší spotřeba i s klimatizací) a pak jsme již upalovali směr Spittal a dál Taurenským tunelem po dálnici do Salzburgu. Do místa našeho ubytování jsme dorazili lehce po druhé hodině odpoledne. Po drobném nedorozumění jsme se ubytovali v pronajatém bytu v domě na kraji Salzburgu, kousíček od německých hranic. Vybalili jsme a odpoledne jsme se jeli všichni společně lehce projet před zítřejším závodem. Večer pak za námi dorazila Jana Martínková s Michalem Prokopem, a tak jsme na zítřejší závod byli komplet. Kromě Michala který jel 200 km trať, jsme všichni byli přihlášeni na krátkou variantu, tedy 56,7 km dlouhou trať.

1. závod KPŽ - Kutná Hora

Na první závod Kola pro život 2009, což je mimochodem již 10. Ročník, jsem se přihlašoval až na poslední chvíli, tedy na startu. Z toho také vycházela moje startovní pozice která nebyla moc příznivá. V minulých letech jsem KPŽ moc nejezdil, takže ani body nejsou. Smířil jsem se tedy s tím, že...