Boboloppet 2015

Šárka: Letošní krásně rozběhlá lyžařská sezóna přímo vybízela k účasti na
největším a nejtěžsím českém závodě BoBoloppet. Nádherná trať se motá skrze
celé Jizerské hory, závod má podtitulek "závod pravých chlapů",  90 km s
převýšením téměř 1600m je už opravdu úctyhodnou porcí. Sice nejsem pravý
chlap, ale po téhle akci v mých milovaných Jizerkách jsem pošilhávala už
loni, kdy prachbídná zima běžkám příliš nepřála, letos to tedy byla jasná
volba.

Po analýze výsledků potenciálních soupeřek a mých letošních běžeckých
výkonů šacuju svůj čas na 6 až 6,5h. Taktika je vcelku jednoduchá, za
žádnou cenu nepřepálit začátek a snažit se držet konstantní výletní tempo
kolem 14-15 km/h. Na tak dlouhý závod je též třeba důkladně rozmyslet jídlo
a pití, vzhledem k tomu, že na trati nejsou zajištěné žádné občerstvovačky,
je každý odkázán sám na sebe nebo individuální support. O můj support se
opět výtečně postaral Milan, se kterým jsme měli smluvená potkávací místa
na trati, kde mi vždy vyměnil bidon a podal tyčinku nebo gel, a tak jsem
mohla vézt jen lehkou ledvinku s jedním bidonem, záložní mixitkou a gelem.

Na závod se vydalo celkem asi 150 borců a borkyň, nicméně žádná tlačenice
na trati se nekonala. Start je individuální - v daném časovém rozmezí
od 8:00 do 10:00 si může každý odstartovat kdy chce. Já měla plán vyrazit
co nejdříve, abych se vyhla davům na trati, a tak mě čekal budíček lehce po
šesté, kolem půl osmé tak už vyzvedávám startovní číslo na stadionu v
Bedřichově a chystám se na závod. Den se pomalu probouzí a slibuje vskutku
nádherné, byť vcelku mrazivé počasí. Těsně po osmé vyrážím na trať spolu s
několika málo borci. Na stadionu luxusní čerstvý manžestr a ostře vyříznutá
stopa, sníh ale přemrzlý a hodně tupý, lyže, ač opět výtečně připravené,
jen vržou a skřípou, na takovém sněhu totiž nejede nic. Nijak zvlášť se tím
ale netrápím, sice to drhne, ale nikdo moc nespěchá, a tak se drápu nahoru
na Valešovku spolu s ostatními v klídku a pohodě. Opatrný přechod silnice
na Novou Louku a opět na magistrálu a jakmile to jde, jdu na čelo skupinky
a jedu sama, sice se nechci zahltit, ale ani zmrznout. Houpavý profil kolem
Prezidentské chaty mě zavede na místo první kontroly na Hraběticích, kde se
otevře dechberoucí výhled do údolí. Moře mraků, ze kterého vystupují jen
vršky kopců, nad tím azurová obloha a sluneční kotouč, kolem jiskřivé
zasněžené pláně, ve kterých se vine jako had ještě téměř panenský manžestr
magistrály, z té nádhery plesá srdce a celé tělo zalévá dávka endorfinů,
pocit absolutního štěstí.

Sjezdík k Josefodolské přehradě, soupaž po hrázi a úvodní rozehřívací pasáž
je u konce, profil se začíná zvedat do 6 km dlouhého stoupání přes
Kristiánov na Rozmezí. S Milanem se smluvíme na první checkpoint na
Kasárenské, nechávám ho za sebou a nastupuju do kopce v příjemně
intenzivním tempu, nahoře jsem za 35 minut, jen se trochu napiju a hurá
dolů. Sjezdík na Čihadla a svažitý profil směrem k Mariáskohorským boudám
je pak vyloženě za odměnu, nikde nikdo, otevřené pláně zalité sluncem,
jiskřivý sníh a osvěžující mrazivý vzduch do plic, totální zimní pohádka.

Cestou na kontrolu na Linkeho křížku potkávám v protisměru závodníky, kteří
vystartovali dřív, zdravíme se se širokým úsměvem, na 20. kilometru máme
ještě všichni humoru na rozdávání. Od křížku sjezdík zpátky k
Mariánskohorským boudám, a legrace končí stoupáním kolem Protržené
přehrady, kde věnuju tichou vzpomínku tragédii, jež se tu odehrála před
téměř 100 lety, a vydávám se Pašeráckou cestou směrem na Kasárenskou. Ubíhá
to celkem fajn, na Kasárenské se potkávám s Milanem, sním mixitku, zapiju
teplým čajem, jinak se moc nezdržuju a frčím dolů na Kůrovec. Knížecí v mém
míň oblíbeném směru na tupém sněhu už taková pohoda není, ale pořád se dá,
od rozcestí na Václavíkovu studánku se pak profil opět zlomí spíše dolů a
jede to celkem fajn. Co už je příjemné méně je postupně se zvyšující
koncentrace lidí. Dojíždím i pár závodníků a společně se prodíráme směrem k
silnici na Jizerku. Trať nahoru na Mořinu vede podél silnice a je to asi
nejhorší úsek, úzký a hrbolatý, profil navíc celkem stoupá a v kombinaci s
množstvím turistů to fakt není nic moc. Kolize na sebe nenechají dlouho
čekat, naštěstí se rychle zvedám a jedu dál. Asi v půlce stoupání mě
dojíždí strojovým tempem favoritka Jana Jetmarová. Až na Mořinu si ji sice
držím na dohled, ale znám ji a vím, že nemá cenu to tlačit přes rysku a
její náskok se tak postupně zvyšuje.

Těsně před Jizerkou opět potkávám Milana, na Mořině pak dávám gel a čaj a
hurá na Promenádní. Ta se houpe nahoru a dolů a já se psychicky připravuju
na "Sněhuláka". Jezdeckou cestou na Soušskou silnici, Smědava a už je to
tu, motanice přes Předěl na Paličník, alias Sněhulák, v nohách 50 km a ty
se tak v nepříjemném stoupání směrem na Předěl už pomalu začínají hlásit.

Výhled nahoru na Paličník je lehce depresivní, zvlášť když ještě než se
budu moct zakousnout do stoupání nahoru na vyhlídku, musím těžce vydobyté
výškové metry nejprve obětovat ve sjezdu na Předěl. Ovšem slunce stále
svítí, obloha je modrá, výhled na Krkonoše úžasný, a tak jedu dál. Motanice
zpátky na Předěl, kde mě čeká Milan, rychle vyměním bidon, tyčinku spořádám
ve sjezdíku na rozcestí, kde se předháníme s jedním ze závodníků, a už mě
čeká stoupání "Engadinem" na kiosek na Promenádní. Beru ho jako přípravu na
nadcházející stoupání ze Smědavy alias Modrou smrt, nejprudší kopec na
trati. Engadin mi nakonec uběhne celkem rychle, sjezdík na Smědavu a už je
to tady. V nohách 63 km, strmý profil, kde většina lidí chodí pěšky s
lyžemi v rukou, vybržděné ledové plotny, no prostě lahůdka. Lehce změněný
stav vědomí, nohy už ani nebolí, neb je přestávám cítit, nahoru a dopředu
mě posouvá jen síla vůle a povzbuzování lidí. Očima přitahuju balvan, za
kterým vím, že nejprudší úsek vymění rovina kolem Pavlíny louky a jedu jako
stroj. Konečně nahoře, v rovinaté pasáži před Knejpou se posbírám, vědomí,
že nejhorší mám za sebou mi dává novou sílu a najednou všechno bolí nějak
míň.

Na Knejpě čeká Milan, chvilku zastavím, dám si gel a čaj, ale nezdržuju se
moc dlouho, abych se pak ještě vůbec rozhýbala. Brdek na Čihadla a hurá na
svážnici směrem na Ždárek. Bruslím si uprostřed, logičtější by sice bylo si
odpočinout ve vajíčku ve stopě, ovšem bolavé nohy hrozí, že už bych se z

vajíčka nemusela zvednout, taky je nechci nechat zatuhnout, budu je ještě
 potřebovat. Přes Ždárek se překulím jako nic a v rovinkách kolem Máří
a na Hřebínek se celkem restauruju rytmickým jedna-jedna, Milan jede za
mnou a povzbuzuje. Stoupání na Olivetskou horu je z mírnějších, nahoře pak
poslední zastávka, gel a kus tyčky, v nohách 75 km a hřejivé vědomí, že už
je to jen kousek. Milan mě opouší a vydává se nejkratší cestou do cíle, já
po sjezdu Olivetské odbočím na Závory a pak dolů kolem Černé Nisy. Jedem
spolu ještě s jedním závodníkem, je fajn mít sparinga. V málo
frekventovaných úsecích kolem 80. kilometru potkáváme pár lidí, kteří
evidentně ví, oč běží, a jejich uznalé povzbuzování nás žene dál. Začíná
final countdown, poslední kopec, levá, mírně z kopce, pravá, krátké rovné
stoupání na Vládní. Jizerky znám jako svoje boty a vizualizuju si tak do
detailů zbývající kilometry závodu. To už by se dalo doběhnout, žertuje můj
sparing, když na Vládní ohlásím posledních 8 kilometrů, věnuju lítostivý
pohled zkratce k Buku a vydáváme se zpátky k přehradě. Gregorův kříž,
poslední kontrola, jsme zpátky na frekventované části magistrály, prodíráme
se davem. Nová Louka, U Buku, sjezd na stadion. Přestřelím odbočku do
cílového koridoru, ale je mi to už nějak jedno, jen se otočím a kousek
vrátím, cílová rovinka v unaveném jedna-jedna, hotovo, cíl....


Medaile, gratulace, obrovská radost. Na Garminu čas 6:01, očekávání
splněno. Pořadí netuším a je mi to v tu chvíli úplně jedno, hřeje mě pocit
z výkonu a endorfinový rauš. Zouvám lyže, zkouším chodit, jde to ztuha.
Převlečení ve stanu pro závodníky, čaj, výběr slaných i sladkých dobrot, už
je dobře. Chvíli s Milanem posedíme, popovídáme se známými a kamarády a
jedem dolů do Liberce. Místo večerního vyhlášení jen spokojený výtuh na
gauči. Výsledky jsou online druhý den, nakonec mi o 2 minuty utekla
bronzová medaile, trochu škoda, třetí holčina startovala hodinu po mně, kdy
už sníh lehce povolil a nebyl tak tupý, holt lepší taktika. Na líp než
bronz by to ale stejně nebylo, vítězka Jana Jetmarová zvládla závod v
úctyhodném čase 5:24, to je úplně jiná liga. Nicméně moje celkově 30. místo
ze 128 přeživších mi dělá velkou radost, nějaká ta forma tam asi bude :-)

Štítky: 

Fotogalerie: 

Související články

Ski park Velká Chuchle

Konečně i do Prahy dorazil projekt na tréninkový běžecký okruh. Konkrétně do Velké Chuchle. Celou akci zaštiťuje Kateřina Neumanová. Navštívil jsem závodiště hned první den po otevření a tady jsou rychlé dojmy.

Letošní netypicky teplá zima odložila start areálu až do začátku února, což...

Bedřichovská 30

Šárka: Po loňském sněhovém fiasku a zrušené Jizerské 50 to i letos nevypadalo před
Vánoci o moc nadějněji, a tak jsem v průběhu adventních silničářských
vyjížděk na svoji přihlášku na Bedřichovskou 30 lehce pozapomněla a v...

Zahořanská Klika 14/9

O nultém ročníku tohoto závodu jsem se dozvěděl jen den před jeho konáním. Jediná informace byla: v 10:00 v Libři na fotbalovém stadionu, 45km. Co víc vlastně je potřeba vědět? I tak jsem ještě stačil myšlenkou na účast nakazit Jitku s Petrem. Osobně jsem účasti moc šancí...