Dolomiti Classic 2013 Gran Fondo

Jakub: Už od jara, kdy jsem pořídil silnici, stále někomu slibuji, že silniční závodění vyzkouším. Nemám ale moc rád závodění v balíku, takže jsem hledal spíš něco, kde pojede víceméně každý za svoje. Trať Dolomiti Classic to splňovala téměř dokonale a tak jsem se rozhodl jet, i když jsem v takových kopcích nikdy nejezdil a vůbec jsem netušil, jak se v nich budu chytat, zvlášť s těžkými převody na silničce.

V 8 hodin ráno jsem tak stál na startu v Italské Arabbě, takticky vybaven šusťákovkou na sjezdy a pobuřující pravověrné silničáře dlouhoprstými rukavicemi a bajkovými SPD. Naštěstí jsem měl dost rozumu a uvědomil si, že tyhle kopce by si s mojí kadencí, 53/39 převodníky a 25z kazetou nerozuměly a přehodil ji za 12-28z. Na startu se řadím až dozadu koridoru startovních čísel 300-700. Velká chyba. Úvod závodu je z kopce, předjíždět není moc kudy a každá prudší zatáčka znamená naplno na brzdy. Tohle opravdu nemám rád a jen se bojím, kdy se to smotá. Na 13. km najednou přichází překvapení, trať se rozděluje a většina lidí míří na kratší 80km trať. Sjíždíme se asi 15 lidí a pokračujeme ve zbytku sjezdu. Z Arabby v 1600m.n.m. se dostáváme po 45km do Agorda v 600m, které je nejnižším místem trati a kde začíná ta pravá italská zábava.

Za jízdy sundavám bundu, řadím nejlehčí převod a začíná 13-kilometrové stoupání zpátky do 1600m na Passo Duran. Jede se mi v pohodě, podle plánu ve vyšší kadenci, většinu doby v sedle a s tepy do 165. Svým tempem se pomalu prokousávám startovním polem vpřed, až se trochu bojím, jestli nedělám něco špatně já a v příštím kopci to nebude přesně opačně. Zpětně vím, že jsem se pohyboval hluboko ve druhé stovce závodního pole, což ten výkonnostní rozdíl celkem vysvětluje. Jede se mi v pohodě, někde to prý mělo až 14%, nevím o ničem :). Nahoře se stoupání zmírňuje, tak řadím velkou placku, na občerstvovačce doplňuji pití, beru si pomeranč a jede se dolů. Nemůžu říct, že by mě ty serpentiny bavily, ale celkem to zvládám. Pár lidí mě předjíždí a celkem se divím, jak riskují protisměrem i zatáčky, kam není vidět. Provoz je sice regulován, ale zastaven není a riskovat čelně auto v 60km/h je nad můj morál.

Passo Staulanza si vyloženě užívám, znovu dost lidí předjíždím a užívám si výhledy a serpentiny. 850 výškových metrů na 12,5km s maximem 11% nepředstavuje zásadní výzvu a jsme na 78.km, kde se občerstvovačkou ani nezdržuji a energii doplňuji z vlastních zásob.

Po sjezdu a nádherném průjezdu několika horských vesnic se dostáváme na 1300m pod Passo Giau. Výjezd do nejvyššího bodu závodu 2236m.n.m na 9,5km mi nepřijde až tak moc, ale přichází tvrdý střet s realitou. Energie už trochu chybí a 14% stoupání na úvod bere hodně sil. Mému plánu tepy <160 a kadence přes 70rpm se Giau jen zákeřně směje. Většinu výjezdu jedu lehce přes 60rpm, což mi vůbec nesedí, prudší úseky tak jdu často ze sedla a průměrná rychlost sotva přesahuje 11km/h. I přesto ale znovu dost lidí předjíždím. Zároveň se vyplňuje předpověď, zatahuje se a nahoře je opravdu chladno. Aby toho nebylo málo, tak když od sebe zahlédnu vrchol stoupání na 1,5km a jsem rád, že to tak nějak jede, dochází –asi nedostatkem kyslíku z nadmořské výšky- k lehkému zatmění mozku a nápadu „teď by bodla ta tyčinka“. Jak moc to je samo o sobě špatný nápad, v kombinaci „s tyčinkou v ruce se blbě drží řidítek, bude lepší sníst tu druhou půlku naráz“, to začíná být teprve zábava. Po marném pokusu udýchat to nosem střídavě dýchám a žvýkám. Kdybych se nedusil, tak se sám sobě směju.

Ve sjezdu celkem prochladnu a když vidím ceduli, že na poslední passo Falzarego je to necelých 600 výškových na 12km do 2117m.n.m., tak už vím, že mám vyhráno. Pomalu se zahřívám a stupňuji tempo, předjíždím větší skupinku a pár jednotlivců, ignoruji občerstvovačku a předpověď se vyplňuje úplně. Těsně před vrcholem stoupání začíná krápat a do sjezdu už regulérně prší. Ze začátku celkem jedu, ale když mi při dobržďování ustřelí zadní kolo a v další zatáčce potkávám jezdce po pádu v asistenci organizátorů, ztrácím odvahu si cokoliv dokazovat a jedu hodně opatrně, i když mě to stojí pár míst. Závěrečných 10km mírně do kopce zpátky do Arabby už dojíždím na pohodu a z cíle se přesouvám rovnou do teplé sprchy.

V cíli tedy na 75. místě a 15. v kategorii, v čase 5:35:02, o hodinu a 4 vteřiny za vítězem. Průměrná rychlost 24,9km/h a tepovka 150bpm. Na první závodní setkání se silnicí a s Dolomity na kole vůbec, jsem spokojen, i takticky se mi to podařilo zvládnout.

Související články

Extrém okolo Mostu

7.června se sešla hrstka bajkerů na náročné, ne jen na image pojmenované, trati závodu Extrém okolo Mostu. Extrém v tomto případě nebyl jen o 90km dlouhé a 3000m stoupající trati. To nejtěžší bylo asi ve složení: 80% singltracky, velice náročné sjezdy, strmé výjezdy, trialové pasáže a dokonce freeridové vložky.
Asfaltové části by se daly spočítat na metry. Široké šotolinové cesty na stovky metrů. Jinak jen singl, singl a singl.
Pořadatelé včetně stavitele tratě Tomáše Trunschky označili trať jako 90km XC.

ABB Cup 2009

Týden po transbrdech, 23.5., se konal teprve druhý ročník závodu pod hlavičkou hlavního sponzora - ABB Cup. Místo konání bylo v Jablonci nad Nisou, tedy v Jizerských Horách. Na to, že se jednalo o druhý "díl" tohoto závodu, se sešlo poměrně početné startovní pole s cca 300 závodníky. Start byl...