Dolomiti Classic 2013 Gran Fondo

Jakub: Už od jara, kdy jsem pořídil silnici, stále někomu slibuji, že silniční závodění vyzkouším. Nemám ale moc rád závodění v balíku, takže jsem hledal spíš něco, kde pojede víceméně každý za svoje. Trať Dolomiti Classic to splňovala téměř dokonale a tak jsem se rozhodl jet, i když jsem v takových kopcích nikdy nejezdil a vůbec jsem netušil, jak se v nich budu chytat, zvlášť s těžkými převody na silničce.

V 8 hodin ráno jsem tak stál na startu v Italské Arabbě, takticky vybaven šusťákovkou na sjezdy a pobuřující pravověrné silničáře dlouhoprstými rukavicemi a bajkovými SPD. Naštěstí jsem měl dost rozumu a uvědomil si, že tyhle kopce by si s mojí kadencí, 53/39 převodníky a 25z kazetou nerozuměly a přehodil ji za 12-28z. Na startu se řadím až dozadu koridoru startovních čísel 300-700. Velká chyba. Úvod závodu je z kopce, předjíždět není moc kudy a každá prudší zatáčka znamená naplno na brzdy. Tohle opravdu nemám rád a jen se bojím, kdy se to smotá. Na 13. km najednou přichází překvapení, trať se rozděluje a většina lidí míří na kratší 80km trať. Sjíždíme se asi 15 lidí a pokračujeme ve zbytku sjezdu. Z Arabby v 1600m.n.m. se dostáváme po 45km do Agorda v 600m, které je nejnižším místem trati a kde začíná ta pravá italská zábava.

Za jízdy sundavám bundu, řadím nejlehčí převod a začíná 13-kilometrové stoupání zpátky do 1600m na Passo Duran. Jede se mi v pohodě, podle plánu ve vyšší kadenci, většinu doby v sedle a s tepy do 165. Svým tempem se pomalu prokousávám startovním polem vpřed, až se trochu bojím, jestli nedělám něco špatně já a v příštím kopci to nebude přesně opačně. Zpětně vím, že jsem se pohyboval hluboko ve druhé stovce závodního pole, což ten výkonnostní rozdíl celkem vysvětluje. Jede se mi v pohodě, někde to prý mělo až 14%, nevím o ničem :). Nahoře se stoupání zmírňuje, tak řadím velkou placku, na občerstvovačce doplňuji pití, beru si pomeranč a jede se dolů. Nemůžu říct, že by mě ty serpentiny bavily, ale celkem to zvládám. Pár lidí mě předjíždí a celkem se divím, jak riskují protisměrem i zatáčky, kam není vidět. Provoz je sice regulován, ale zastaven není a riskovat čelně auto v 60km/h je nad můj morál.

Passo Staulanza si vyloženě užívám, znovu dost lidí předjíždím a užívám si výhledy a serpentiny. 850 výškových metrů na 12,5km s maximem 11% nepředstavuje zásadní výzvu a jsme na 78.km, kde se občerstvovačkou ani nezdržuji a energii doplňuji z vlastních zásob.

Po sjezdu a nádherném průjezdu několika horských vesnic se dostáváme na 1300m pod Passo Giau. Výjezd do nejvyššího bodu závodu 2236m.n.m na 9,5km mi nepřijde až tak moc, ale přichází tvrdý střet s realitou. Energie už trochu chybí a 14% stoupání na úvod bere hodně sil. Mému plánu tepy <160 a kadence přes 70rpm se Giau jen zákeřně směje. Většinu výjezdu jedu lehce přes 60rpm, což mi vůbec nesedí, prudší úseky tak jdu často ze sedla a průměrná rychlost sotva přesahuje 11km/h. I přesto ale znovu dost lidí předjíždím. Zároveň se vyplňuje předpověď, zatahuje se a nahoře je opravdu chladno. Aby toho nebylo málo, tak když od sebe zahlédnu vrchol stoupání na 1,5km a jsem rád, že to tak nějak jede, dochází –asi nedostatkem kyslíku z nadmořské výšky- k lehkému zatmění mozku a nápadu „teď by bodla ta tyčinka“. Jak moc to je samo o sobě špatný nápad, v kombinaci „s tyčinkou v ruce se blbě drží řidítek, bude lepší sníst tu druhou půlku naráz“, to začíná být teprve zábava. Po marném pokusu udýchat to nosem střídavě dýchám a žvýkám. Kdybych se nedusil, tak se sám sobě směju.

Ve sjezdu celkem prochladnu a když vidím ceduli, že na poslední passo Falzarego je to necelých 600 výškových na 12km do 2117m.n.m., tak už vím, že mám vyhráno. Pomalu se zahřívám a stupňuji tempo, předjíždím větší skupinku a pár jednotlivců, ignoruji občerstvovačku a předpověď se vyplňuje úplně. Těsně před vrcholem stoupání začíná krápat a do sjezdu už regulérně prší. Ze začátku celkem jedu, ale když mi při dobržďování ustřelí zadní kolo a v další zatáčce potkávám jezdce po pádu v asistenci organizátorů, ztrácím odvahu si cokoliv dokazovat a jedu hodně opatrně, i když mě to stojí pár míst. Závěrečných 10km mírně do kopce zpátky do Arabby už dojíždím na pohodu a z cíle se přesouvám rovnou do teplé sprchy.

V cíli tedy na 75. místě a 15. v kategorii, v čase 5:35:02, o hodinu a 4 vteřiny za vítězem. Průměrná rychlost 24,9km/h a tepovka 150bpm. Na první závodní setkání se silnicí a s Dolomity na kole vůbec, jsem spokojen, i takticky se mi to podařilo zvládnout.

Související články

Prokopský Chrt - neoficiální MTBO - 4.6.2008

Je půlka týdne a zatímco moji kolegové v práci se už hroutí vyčerpáním a nemůžou se dočkat víkendu, já i přes nepřízeň počasí chci dnes zjistit co to obnáší stát se Prokopským Chrtem. Klasicky si mě ve tři stáhne generál na neohlášený meeting, nervozně koukám na hodinky, ale v 16,45 konec, hurá, profrčím kancelář, zaklapnu notes a mydlím to domů.

Ekor Cup - Kralupy nad Vltavou

Komorní akcička s názvem Ekor Cup se konala 27/9 v Kralupech. Jedná se o kratší bajkový závod v rámci seriálu UAC a pro letošní rok byla připravena nová trať. V Kralupech je početná banda bikerů a bikerek které znám, a tak jsem vyrazil změřit s nimi síly.

Na pořadu dne byly tři okruhy,...

Okolopardubic

O víkendu po transbrdech jsme vyrazili i na nedělní závod serie Cyklomaraton tour, tentokrát do Pardubic pod Kunětickou Horu. Počasí bylo krásné, takže se nedalo nejet. Po brdech jsem byl mírně zatuhlý, ale dalo se to rozhýbat. Vyrazili jsme společně s Otou z Radotína v 8h ráno, abychom...