Extrém okolo Mostu

7.června se sešla hrstka bajkerů na náročné, ne jen na image pojmenované, trati závodu Extrém okolo Mostu. Extrém v tomto případě nebyl jen o 90km dlouhé a 3000m stoupající trati. To nejtěžší bylo asi ve složení: 80% singltracky, velice náročné sjezdy, strmé výjezdy, trialové pasáže a dokonce freeridové vložky.
Asfaltové části by se daly spočítat na metry. Široké šotolinové cesty na stovky metrů. Jinak jen singl, singl a singl.
Pořadatelé včetně stavitele tratě Tomáše Trunschky označili trať jako 90km XC.

V 9 hodin se tedy na start postavilo 70 nadšenců. Žádní KPŽ hobící, žádné tisíce hlav. Prostě jen vyznavači těžkých, ale pěkných závodů. A jak řekl jeden z pořadatelů: "Jsem rád že tu není moc koloproživoťáků, nechceme přece zaplnit nemocnice :) ". Až na trati mi došel význam těchto slov...

Startovní výstřel zazněl něco po 9. hodině a tak jsme se vydali na dva 45km okruhy. Ihned po startu jsme najeli na polňačku, po které jsme směřovali do lesů. Elita za to vzala a po chvilce byla pryč. Já se po zkušenostech z Malevilu rozhodl jet hlavou. První kolo si objedu tak abych do druhého najel relativně v pohodě a mohl přitlačit na pilu.
Pole vystřídala louka a už jsme v lese. První singliky, prudký výjezd, težký sjezd, mírné údolíčko a první technická vložka. Padlý kmen stromu upraveny tak aby se na něj dalo najet a skočit. V nejistotě sesedám a přeskakuju. Přejíždím lávku a škarpu akorát na kolo. Je důležité správně rozložit težiště. Jezdci přede mnou i za mnou na to dojeli. Mně se to daří a bez sesednutí najíždím do krpálu za škarpou, kde předjíždím další cyklisty, kteří museli kvůli sesednutí kopec tlačit. Technické pasáže takřka nekončící. Následoval krátký odpočinek pro ruce unavené z držení řídítek ve sjezdech a výjezdech. Naopak záděr pro nohy. Rovinka podél mosteckého autodromu, kde se opět začínalo zrychlovat. Občerstvovačka a už se stoupalo asi na nejvyšší bod celé tratě, na Hněvín. Na původně královský hrad, založený v 1. polovině 13. století, vedla točitá cestička s několika přejezdy odvodňovacích jam ve kterých byl vždy veliký šutr. Jedině správný nájezd na tyto překážky zaručil nezničení kola (a zdraví;)). Poté, co jsme se pracně vyškrábali nahoru, otočili jsme se o 180° a šup zase s kopce dolů. Točité serpentinky, do nichž jsem se sotva - ale naštěstí vždy - vešel, protože jinak by následoval pád o několik metrů dolů. V jednom momentě se cestička ztrácela kamsi. Po dojezdu na hranu jsem zjistil, že mě čeká 3m skalka. V hlavě mi v ten moment problesklo pár myšlenek slézt a sešplhat, nebo se rozsekám,
zničim kolo. Šup a byl jsem tam. Trochu mě to rozhodilo, vypadla mi noha z pedálu, ale ustál jsem to i bez mlsně číhajícího plotu.

Následuje opět nekolik serpetnýnek a prudký sešup, který opět někteří raději vedou. Mé kolo však náramně poslouchá a tak jedu s klidem. Jedeme další stoupáky, težký singl s vracečkama do kterých se sotva vejdu. Naštěstí dávám vše a opět předjedu pár méně technicky nadaných. Padáme dolu a jsme u občerstvovačky pod Hněvínem. Před necelou hodinou jsem tam vjížděl do kopců a teprve nyní jsem se vymotal z toho všeho. Čeká mě přejezd prošutrované cesty, singl podél motodromu s výhledem na rozdávající si to formulky a nájezd do Resslovských lesů.
Tam se jede většina tratě. Cestičky jsou namotány těsně vedle sebe. Pořád nahoru a dolu. Freeridový sjezd s dřevěnou klopenkou nedávám. Vytáčím se tam jen tak tak, druhá točka se mi stává osudnou a padám. Naštěstí do měkého prachu.
Nasedám a pokračuji. Najíždím na další freeride. Tentokrát udolíčko s dropama které elegantně objíždím. Přes metr a půl hluboký drop na placku by pro xc kolo nebyl to pravé ořechové. Aby toho nebylo málo, následují opět prudké výjezdy, kdy se kolo staví na zadní a jen posed na špičce sedla drží přední kolo na zemi. Sjezd mezi stromy přes kořeny a volné kameny dává zabrat celému tělu. Hurá motokrosová dráha. Padák do jámy, kdo to neriskl a nerozšlapal těch 10m dolu 10m nahoru nevyjede. Sakra musim tlačit, lezu na vrchol a tahám za sebou kolo.
Toto ještě dvakrát. Vidím stolek a slunečník. Ano, to je to místo, kde se jelo zezačátku. Projíždím kolem a následuji opět trasu kde jsem již jednou jel. Náhle mi vrtá hlavou zda bych neměl projet nějaký bod který sečte délku mého prvního kola. Sakra jedu vůbec dobře? Hlodání v mysli je silné, a tak se otáčím a vracím se ke slunečníku. Nikdo není přítomen a tak trochu zmateně přemýšlím co dál. Náhle si všímám cedulky směrem kudy jsem přijel, nájezd do druhého kola. Ano jel jsem správně, ale díky sve blbosti jsem zpanikařil a ztratil tak 10 minut a trochu sil. No, na tento závod nepodstatné.
Do druhého kola jsem najel v moment kdy startovala krátká trasa. 43km, 1450m převýšení. Kluci ze špice se přes mě přehnali jak uragán. Jen se zaprášilo. Dojíždím opět ke kmenu který jsem v prvním prebíhal. Rozhoduju se že ho tentokrát dám. Chyba:) Špatný nájezd a valím se v prachu. Trochu jsem si narazil zápěstí a poničil rohy. Nasedám a jedu dál. Přes Hněvín se tentokrát courám s krátkařema. Někteří přejížději odvodňovací jámy takovým stylem že se sotva na kole drží. No to bude teda sjezd, pomyslel jsem si. Skalku z Hněvína však jedu s klidem a předjíždím zde dost lidí, všechny však z krátké. Moc dlouho jim to tempo nevydrželo, když jsem si je sjel i já. Dole pod kopcem si dávám pauzu. Mám toho už docela dost. Trochu se občerstvuju a nakonec běžím i na malou :) V dáli slyším hřmění. Asi další automobilové závody. Ba ne, vidim i několik blesků. A sakra. Lidé z občerstovačky mě uklidňují, že takto to je už alespoň hodinu a že pršet začne až všichni dojedou. Ok pokračuji. Bohužel po několika dalších km to přichází. Ale ne ledajaká přeháňka. Vyloženě průtrž mračen, monzunový déšť. Živá voda, začíná se mi jet daleko lépe:). Lépe se dýchá, osvěžení těla přišlo vhod. Netrvá to dlouho a jsou tu kroupy. Kuličky jak černý rybíz štípou po celém těle. Ochlazuje se na 10°C a začínám klepat kosu. Z cest jsou potoky, všude bláto a kluzké kameny. Sjezdy se mění na horolezecké překážky. Jet se to nedá, jít sotva. Několikrát padám. Kolo mám jako oporu. V údolíčku s dropama je potopa. S kolegou z krátké se brodíme po kotníky ledovou vodu. Cítím jak mi voda unášející písek protéká tretrama. Déšť neustává, spíš naopak. Leje jak z konve. Říkám si že toto už není závod. Toto je souboj s přírodou, boj o přežítí a že ač do cíle pro odpadlíky je to necelý 1km, po trase ještě 10km (něco přes hodinu trápení) závod prostě dokončím.
Na občerstvovačkách nás lidé v pláštěnkách povzbuzují, že jsme fakt šílenci v tomto jezdit. Dáváme nějaké koláčky a prohazujem pár slov s ostatními. Po občerstvovačce už jen pár sjezdíků a kopečků a jsme na motokrosce. Parada, bahenní lázně. Sjezd do rokle je o život. Slézáme a spouštíme se dolu, šplh na vrchol a tak ještě dvakrát. Následuje jílové pole které se po dešti změnilo v kluziště. Plášť obalený jílem drží stopu asi tak stejně jako na ledě.
Pár lidí včetně mě předvádí několik obratů o 90 i více stupňů ve smyku. Průjezd jedné z kaluží se stavá peklem. Déšť naplnil dolík vodou do půl metru, takže v něm následně topím kolo. Vody po kolena, ale Sram řadí a já vyjíždím jako tank.
Přejezd louky, silnice, parku a hurá mám to za sebou. V cíli mi vůbec nebrzdí přední. Sundavám čip, a jdu hned k vapce zbavit kolo nánosů bláta. Poté rychle něco zdlábnout a pryč do penzionu se umýt a převléci.

Plán na rozjetí druhé pulky závodu se rozplynul jako kroupy spadlé do dešťových potoků a závodění se změnilo takřka v boj o život. Ze 70 startujicích do cíle dojelo 50 jezdců. Ve finále nebylo ani tak rozhodující na kolikátém místě kdo dojel jakožto že vůbec dojel.

Počasí nemohlo pokazit dojem, a tak to doposud hodnotím asi jako nejkrásnější závod, který jsem kdy jel. Náročný jak by bajkový měl být. S minimem asfaltu a maximem přírody. A hlavně, technicky jsem to víceméně zvládnul, což mě těší nejvíce.
Když čas a podmínky dovolí - tak přístí rok opět na Extrému v Mostě!

Frnknul

Související články

Galaxy Zruč 28/7

Víkend 28-29/7 jsem už dopředu odepsal jako pracovní galeje na chatě, a tak mě ani moc nezajímalo, co kdo kde pojede. Na poslední chvíli se ovšem rozhodlo, že sobotu budu mít volnou. Ve čtvrtek se rozkoukávám co by tedy připadalo v úvahu. Blízko Prahy se jely hned dva závody: Houštka z Poštovky a Galaxy Zruč. Do Zruče jsem chtěl jet i loni, navíc nemusím palbu po rovince ve skupině, což by mne v Houštce čekalo na 100%.

Zbraslavský běh 7/12

V neděli 7. prosince se běžel závěrečný podnik velké ceny HSH a sice Zbraslavský běh. Závod sám o sobě má již celkem tradici a na startu 26. ročníku se sešlo kromě velmi početných dětských kategorií 124 borců o borkyň k hlavnímu závodu. Trasa začíná „vyzouvákem" po žluté turistické k ...

Author 50 Bezděz 2009

Na třetí červnovou sobotu připadá rovinatá klasika v podobě závodu Autor Bezděz 50. Jak už z názvu vypovídá, jedná se o trať 50 km dlouhou, vedoucí převážně v rovinatějším, ale písečno-kořenitým terénem pod hradem Bezděz nedaleko od Máchova jezera. Z našeho teamu sem se na závod vydal sám, jelikož každý už měl na tuto sobotu naplánováno něco jiného. Jelikož se v závodě jela i soutěž teamu, začal sem shánět nějaké dobré „koně“.