Horská Výzva Krkonoše 2013

Pátek 23:25 je zhruba čas, kdy většina lidí zaslouženě relaxuje po pracovním týdnu a pomalu se chystají spát. Výjimky potvrzující pravidlo stojí zhruba v počtu 500kusů pod sjezdovkou ve Špindlu a počítají nervózně poslední minuty do startu krkonošské Horské Výzvy. Připraveno je 69 kilometrů s převýšením přes 3000 metrů po lesních cestách a stezkách národního parku. Zhruba v půlce pole stojím já s Pavlem. Je pro nás první závod tohoto typu, v hlavě bublá intenzivní směs natěšení a obav.

 

Moje účast na Horské Výzvě tak nějak vykrystalizovala ze situace. Šárka týden před svatbou nechtěla jet žádné závody na kole, aby se náhodou neodřela, a zároveň jsem dostal košem od Jontiho na plánovanou Bedřichovskou MTBO pětihodinovku. Mezitím mě kamarád oslovil, že shání parťáka na tento běh, tak jsem se vydal to zkusit. Celé to bylo trochu punkové, tam i zpátky mne vezli týpci zkontaktovaní přes web závodu a parťáka Pavla jsem viděl půl hodiny před startem poprvé v životě. Co se týče vybavení tak čelovku dodal Jonti, hůlky Serža, ¾ kalhoty Šárka, no zbytek byl už můj. Proběhnout jsem se byl před závodem zhruba 8x za posledních 30 dní, z toho tři dvouhodinové tréninky na trailech. Nic moc.

 

Vzhledem k tomu, že jsem jel na závod bez ambic na umístění na čele, bylo hlavní si osahat tento formát a v rámci možností si to užít. Krásné počasí a hvězdná noc ve spojení s majestátními kopci připravily ty nejlepší podmínky. 

Vyrážíme v chumlu přes město a rovnou do stoupání na Horní Mísečky. Nic nehrotíme a plašany pak v poklidu sbíráme v kopci. Následuje seběh na Dolní Mísečky a krpál přes Dvoračky na Kotel. Prudké pasáže je lepší chodit, ale Pavel je zvyklý běhat všechno, takže musím dost natáhnout krok. 

 

Pohybujeme se kolem 30-40 místa a připadá mi to jako pohoda, občas se s někým do kopce zakecám a hned to líp utíká. Po přeběhu na Labskou obludoboudu přichází první lahůdka, seběh po modré Labským dolem. Ve svitu čelovek je třeba dávat pozor, prostor pro chybu na pěšině z velkých šutrů moc není. Stres a napětí z každého kroku vyklušeme na navazujícím úseku po asfaltu na Dívčí Lávky, kde je první občerstvovačka. Bereme vodu, něco pojíme a vzhůru na Luční.

 

Máme za sebou třetinu závodu, je půl třetí ráno a nálada je výborná. Po běhavém asfaltovém kopci k chatě Bílého Labe následuje kamenitý chodník na Luční. Aniž bych do toho šlapal, začínám se Pavlovi vzdalovat, nahoře pár minut čekám a poprvé v závodě pouštíme místa. Do této chvíle jsme jenom předbíhali. Nahoře si Pavel ztěžuje na bolest kolene, dávám mu nějaké léky a později i hůlky, protože on svoje nemá. Seběh přes Výrovku, Richtrovky a údolím Úpy do Pece jdeme na půl plynu a pouštíme další místa. Věříme ale, že léky zaberou a vrátíme se do hry.

 

Z Pece následuje krutý kopec na Kolínskou a začíná být jasné, že Pavel je ze hry venku. Pajdá i přes bolest, ale pravé koleno neohne už skoro vůbec. Rychlost postupu se mění ve výlet rodinky s dětmi. Trhám borůvky, maliny, okolo frčí soupeři a náš cíl dokončit do 11 hodin se rozplývá v ranním slunci. Kousek za Thámovkami je jasné, že se bude muset Pavel se závodem rozloučit. Podáváme si ruku a já pokračuji po trase, on volá rodině o záchranu.

 

Na třetí občerstvovačce u Pražské Boudy probírám možnosti. Váhám mezi výletem na pohodu, abych mohl druhý den fungovat a kudlou do cíle. Nakonec závodnickým srdcem volím kudlu do cíle, možná je blbost se gumovat, když stejně už jsme jako dvojice DNF, ale na borůvkách už jsem tady byl. Dvě minutky před šestou vyrážím na poslední třetinu trasy. Krásný technický terén přeběhu z Hrnčířských na Tetřeví Boudy a super běhavý seběh mě ladí do race modu a sbírám jednu dvojici za druhou. Kolena drží, tak není důvod to kotvit. Následuje poctivý kopec přes Hanapetrovu paseku a seběh na Hříběcí boudy, kde potkávám dalšího osamělého bojovníka z rozpadlé dvojice. Je to triatlonista a běží technicky moc hezky. Spolu valíme nekonečnou modrou na Friesovky, v nejprudších pasážích mu lehce cukám.

 

Získáváme pár míst, které ale záhy zahazujeme masivním kufrem, kdy místo doleva jdeme za boudou doprava kolem kopce. Nejsme sami a po chvíli se nás schází celý hlouček asi 6ti dvojic. Poslední pasáž závodu je úzká pěšina kolem vrcholu Stoh po modré, serpentinky ve svahu a panoramatický singlík směrem zpět do Špindlu. V předtuše cíle to hrozně rvu, ale je to mnohem dál než jsem si myslel. Nastupuje lehká krizička, pořád se ohlížím, ale nikde nikdo, skupina je daleko za mnou. Poslední úsek je sjezdovka do cíle, kdo by neměl ještě kolena nadranc, může si je zde dorazitLaughing

 

Oficiální časomíra mě samozřejmě jako jednotlivce ignoruje, můj čas ukazuje zhruba 10:07. Necítím se ani úplně zničený, což ukazuje, že rezervy byly. Spíš to ale přičítám tomu, že prostřední třetinu závodu jsme s Pavlem šli opravdu pomalu a pošetřil jsem síly. Samozřejmě mě mrzí, že Pavel musel vzdát a závod jsme jako dvojice nedokončili, na druhou stranu bylo krásné počasí a super trasa a to bylo primárně to, proč jsem do Krkonoš jel. Srpek měsíce zavěšený nad hřebenem Luční za svitu stovek hvězd, to hned tak neuvidíte.

 

Na první závod tohoto typu se jede hlavně pro zkušenosti. Pokud půjdu příště, zauvažuji nad tejpováním kolen a kompresními návleky na stehna. Hůlky si vezmu určitě, stejně jako kompresní návleky na lýtka. Běžel jsem v Roclite 309 od Inov8. Koupil jsem je týden před závodem a myslím, že na takovouto akci pro začátečníka jsou velmi dobrou volbou. Grip z říše snů, dostatečná šířka ve špičce a hlavně solidní tlumení při zachování přiměřené trailové odezvy. Zkušenější trailrunneři běhají v botách s menším rozdílem špička-pata, které tolik nenutí k běhu přes paty. Ve 309 se přes špičku moc běžet nedá, nebo tedy mě, který v jiných botech přes špičku běhá, to přišlo nepřirozené.

 

Z mého pohledu jsem kvalitní výkon podal na posledním úseku, kdy jsem se hodně přiblížil k tempu borců na čelních pozicích. Reálně si myslím, že pokud by všechno klapalo, mohl bych s pravidelnějším běžeckým tréninkem dosahovat časy kolem 10-15 místa, líp určitě ne. Na druhou stranu horské běhy jsou pro mě spíš okrajová záležitost, i když nepopírám, že hodně zábavná. Kamarádi co tyto závody chodí a trénují na ně, jsou úplně jinde. Jejich režim bych absolutně nezvládal. Například dávat v pravidelných trénincích 4-6x Ještěd nahoru dolů, jako dvojice Balatka-Štyncl (zde druzí), nebo běhat 5+ horské tréninky jako Vláďa na to nemám čas, podmínky ani morál.

 

V sobotu jsem dospal deficit a v neděli se jel projet na silničku. Závod je v nohách znát a asi o tom budu ještě pár dní vědět. Nejvíc jsem se bál o kolena, naštěstí zbytečně, ale překvapivě mě poprvé v životě bolí svaly na zadku.

Všem, kteří uvažují o podobné akci, bych doporučil nejdříve něco kratšího a nebo to pojmout turisticky a trasu jít celou svižně pěšky - na zahraničních webech se setkáme s termínem Power Walking. Dá se to v limitu 24hodin v klidu stihnout a vyvarujete se problémů s klouby a přetíženými svaly, pokud se budete pokoušet běžet víc, než jste zvyklí. Ale ani trénink není všemocný, Pavel má naběháno desetkrát víc než já, 50km běh v horách mu nedělá problém a stejně se může vyskytnout při takto dlouhém závodu komplikace, která zabrání dokončení. 


Štítky: 

Související články

KPŽ Karlštejn 2013

Klasika všech klasik a pro nás domácí závod – což přeloženo znamená, že si ho jel projet jenom Luky. Snad poprvé jsme se sešli všichni čtyři na startu a to rovnou v první vlně pro padesát nejrychlejších. Zřejmě dobrej oddíl...

Ski Park Chuchle 2014

Ve středu 29. ledna se opět otevřelo kolečko pro běžkaře v pražské Chuchli. Přidám několik postřehů z naší včerejší návštěvy.
Počet lidí, jak se dalo první den čekat, byl i ve večerních hodinách snesitelný. Uvidíme jak to bude další dny. Loni to i na mnohem delším okruhu bylo někdy hodně...

Oetztaler RadMarathon 2014

Šárka: Letošní sezona se pro mě nesla ve znamení renesance silniční cyklistiky, a tak když se mi shodou okolností naskytla možnost startovat na legendárním Ötztaler Radmarathonu, neváhala jsem ani setinu sekundy... Do startu zbývalo něco přes dva týdny, na které mi...