Kupkolo Podkrkonošák

Jak známo, závod začíná už den předem. Je potřeba dobře pít, jíst a hlavně dostatečně odpočívat, aby tělo mohlo podat optimální výkon. Pamětliv této poučky tedy zatahuju hospodu už před zavíračkou po pěti dvanáctkách a nechávám kamarády na pospas páteční noci. Lehký osvěžující spánek a příliš brzo ráno frčíme ve dvou do Lázní Bělohrad. Někdy by se mi taky líbilo odpočívat…

Po fiasku na posledním závodě, jsem zařadil čtrnáctidenní pauzu od závažnější zátěže a připnutí startovního čísla je tentokrát lehce skok do neznáma. To Hofi je úplně jinde, našlapanej vlčák, co na posledních dvou závodech nemohl prodat formu díky závažnějším technickým problémům. Proto taky já jedu zevl na 50km pro ženy a starce a Hofi se řadí na rošt plnotučné devadesátky. V deset do toho šlápnou, poměrně laxně, přeci jen je čeká poctivá sada. O půl hodiny později z druhé brázdy startuju i já a to je jiná káva. Základem je taktika a tu mám, co to půjde se držet Franty Vagenknechta a pak na nespecifikovaném místě které, znám jen z popisu v telefonu být vpředu. Jak už to na krátkých bývá zvykem, jede se pila od začátku. Ze zatáček sprint ve stoje, nervozní balík, plno blbců co se cpou kudy to jde, krátí zatáčky přes chodníky, pole a louky a hází vlny.

By mě zajímalo proč si hned ze začátku nezacouvají kam patří. Přeci je asi jasný, že když dojíždím na závodech na 20 fleku a dál, tak to dneska nezlomím na bednu. No nic, marná snaha. I přes akce některých pošuků se nikdo nesmotal a v prvním sortovacím brdečku je konečně trochu místa na individuálnější projev. Jedu kolem 25 fleku, tedy nezbývá než spálit nějakou tu sirku a poskočit. V režimu full overdrive se posunuji expresně vpřed. Nahoře naprostá klasika, první skupinka na 30metrů vpředu a se mnou nikdo použitelný. Protahuji si utrpení a doskakuju solíčkem čelo. Záhy se to ukazuje jako chyba, kdo to ale mohl vědět. Na široké silnici se nevím proč nejede a zase nás dolítlo hejno. V nájezdu do lesa za vesnicí Dachovy přichází ke slovu i stará dobrá loktovačka. Prasí se i na singlu v lese, lidi všude, nezbývá než si úctu ke stáří zjednat silou a už mě to přestává bavit. Na široký šotce se zase nejede a zase je nás víc než se mi líbí. Z pokusů rozervat to na rovině jsem už vyrostl a tak se posunuju na  čelo v alternativní stopě, sice za svý, ale je lepší mít přehled.

Najednou to všichni nakopnou, tzn identifikuju to jako nespecifikované místo a nakopávám to taky. Ostrou levou zalamuju na třetím fleku, nechám se ještě skočit dvojicí magorů co to chtějí rozhodnout na desátým km a záhy v klidu stoupám prudkým svahem ve vláčku. Trocha kořenů a kamenů a už se to komplikuje, kdo tam nechal velkou má kadenci důchodce na vycházce, vycvakává a nahoře v dětský zatáčce jde i borec k zemi. Klasický přebor silničářů na bajku.

V lehce klidnější atmosféře to sypeme po hřebeni, je nás tak 8-9. Následuje pasáž, kterou jsem moc nepochopil. V cca 35km/h z široký šotky to přede mnou posílají bez brzd do úzkého technického sjezdu. Za pár vteřin je všude bílý prach z přesušeného podkladu, velké kořeny a do toho velké, volně se válející bílé kameny velikosti skoro hlavy. Jeden mi někdo posílá pod kolo, otáčí mě to o zhruba pětačtyřicet stupňů a mám co dělat, abych to ustál. Rána do rámu to byla jako prase. Nemálo rozhozen to doklepávám dolů. Neznalost trati neomlouvá, tady chtělo nebýt ve skupince vzadu.

Zachraňuje mě Franta a dotahujeme se spolu v následném stoupání na čelo, ze kterého se mezitím osamostatnil Tomáš Berger. Je nás šest a to už se dá. Následující půl hodinu to celkem jde, snažím se restaurovat a jedeme už jako lidi. Drobné pokusy o nadělení se nikomu nedaří, i Tomáše jsme sjeli. Na druhé občertvovačce v Lužanech se začínám cítit překvapivě dobře a jakmile se to láme do kopce jdu na čelo. První snaha přináší ovoce, ale ještě si nás na rovince sjedou, druhý pokus je lepší ale zhatí nám to přestřelená odbočka. Ztrácíme jen duo z HSK, jeden na formu, druhej na komplikace s ´bezproblémovou´ desítkovou jednopilou. Za masírku se holt platí a když ti spadne řetěz, musíš si zastavit. Následně pak bez pastorku 10z zjistíš, že si to nesjedeš. Jednopilu všem!

Kde to jde jedu čelo a poslední půlhodinu dělám závod, sice bych se mohl flákat místy v háku, ale to mě nebaví. Jediný kdo mě střídá na rovinách je Franta. V posledním kopci za to beru a konečně jsme jen ve čtyřech. Samozřejmě klasika, jeden mladej a tři kořeni z mojí kategorie – a pak, že padesátky jsou pro mladý kluky.

Po úsilí do kopce mám zlehka poblito, naštěstí to zachraňuje Franta a tahá finální rovinky, aby nás nikdo nedojel. Před zámeckým parkem si dáme spurtík o nájezd do finále. Pak už jen pár šikan kde se nedá předjíždět a páska. Proplazím se na třetím fleku a druhým v kategorii, což vzhledem k nedávnému kolapsu považuji za úspěch. Vyhrál Tomáš Berger, za ním Franta Vagenknecht a za mnou Pavel Jindra, pak nikde nikdo. 51km za 1:47, průměrný tep 168, max 183. Někdo tvrdil, že to bylo delší, kdo ví, polet to byl na každým metru.

V cíli už čeká Hofi, což znamená jediné, že měl zřejmě nějakou komplikaci. Prohodíme pár slov a podezření se potvrzuje, vůbec mu to nesedlo a na 30km mu seklo, načež raději odstoupil, než se úplně zničit pro nezajímavý výsledek a pak tři dny regenerovat.

Několik hodin čekám na bednu, jen abych dostal krásnou powerstretch mikinu – dámskou. Doma mi za ní Šárka moc poděkovala a pochválila mě, no sekne jí akorát a já mám zase smůlu. A to se vyplatí…

Ve fotkách se objevila i tajemná neznámá v našem dresu, ve výsledcích jako Michal Hrubý. Později identifikována jako Hofiho sestra - mladá krev se vždycky hodí.

 

Fotogalerie: 

Související články

Plešivecká Držka 19.4.2008

Jarní brdská klasika, dvě kolečka okolo legendárního Plešivce jsou poctivým závodem. Jedno kolo má 17,4km a převýšení 653 metrů, což je velmi výživná porce, obtížností nad drtivou většinou závodů v ČR – na 100km by vyšlo převýšení přes 3800m…

Salzkammergut Trophy 2008, 2. část

Jak sem již slíbil v minulém článku, zde je pokračování a další report ze Salzkammergut trophy 2008. Po týdením bikování v rakousko – italských dolomitech jsme se v pátek ráno zabalili, naložili kola, věci i sebe do auta a vydali jsme se směrem Salzburg, do místa našeho dalšího ubytování. Cestou jsme se ještě naposledy stavili v Lienzu, kde jsme natankovali kvalitní a opravdu lepší benzín než v ČR (o litr nižší spotřeba i s klimatizací) a pak jsme již upalovali směr Spittal a dál Taurenským tunelem po dálnici do Salzburgu. Do místa našeho ubytování jsme dorazili lehce po druhé hodině odpoledne. Po drobném nedorozumění jsme se ubytovali v pronajatém bytu v domě na kraji Salzburgu, kousíček od německých hranic. Vybalili jsme a odpoledne jsme se jeli všichni společně lehce projet před zítřejším závodem. Večer pak za námi dorazila Jana Martínková s Michalem Prokopem, a tak jsme na zítřejší závod byli komplet. Kromě Michala který jel 200 km trať, jsme všichni byli přihlášeni na krátkou variantu, tedy 56,7 km dlouhou trať.

1. závod KPŽ - Kutná Hora

Na první závod Kola pro život 2009, což je mimochodem již 10. Ročník, jsem se přihlašoval až na poslední chvíli, tedy na startu. Z toho také vycházela moje startovní pozice která nebyla moc příznivá. V minulých letech jsem KPŽ moc nejezdil, takže ani body nejsou. Smířil jsem se tedy s tím, že...