Loudání 2015 - den 1

Psát report z Loudání je skoro tak těžké jako ho dokončit. Několik dní člověk nabírá do hlavy zážitky nadsvětelným tempem, a když přijde na to je předat, dochází slova. Odněkud začnu a uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Přesně takhle se i loudá. Nic není předem jasné a situace se mění o třistašedesát stupňů během vteřin. Na první pohled by se mohlo znát, že jde o cyklistický závod, ve skutečnosti to je survival s bajkem kde fyzička není zdaleka rozhodující a bez taktiky, orientace, mapování a dovedností pro pohyb a přežití v přírodě se neobejde nikdo, kdo pomýšlí na přední umístění. Klíčové je přesně dodržet zadanou trasu dle papírových map a nahlásit se sms při průjezdu kontrolních bodů (checků). Vezeme sebou GPS lokátor, který zobrazuje naší pozici na online mapě pořadatele. Jeho záznam bude po závodě použit ke kontrole kdo jak přesně dodržel trasu a případě budou rozdělená penále.

Loudání 2015 pro mě začalo už na podzim, bylo třeba se dostat do startovní listiny a nebyla pro mě jiná volba než sbírat výškové metry dle zadání pořadatelů. V listopadu jsme se tedy sebrali a s Honzou a Marglem podnikli doslova epický road trip kombinovaný s jízdou na kole. Za tři dny jsme autem a na kolech objeli všechny kraje české republiky a vystoupali na 39 vrcholů. Zažili jsme už sníh, teploty pod nulou a okusili nevlídné podmínky mnoha vrcholů přesahujících tisíc metrů. Hodilo to přes 2000km, ve striktně loudacím režimu na minimum spánku. Všechno klaplo a zařadili nás do startovky.

Přípravy na závod u mě osobně byly pouze v rovině materiálu, rozebral jsem všechny své tři miláčky a složil z toho loudací speciál, majorita věcí zůstala z epica. Speciální trénink nebyl žádný a ze zásady jsem moc neexperimentoval. Hlásí teplé počasí bez deště (že by pro jednou?). Vezu sebou tentokrát 6kg komplet vybavení (z toho jídlo min 2kg, kilo batoh) plus 2litry pití.

Letošní ročník startoval ve Velké Polomi u Ostravy a bylo na každém, jak se tam dostane. Já jel vlakem s Tomášem Navrátilem, Honzou Vaculíkem, Honzou Jirkou a Martinem Vítem. Později se ukáže, že to byl dost našlapaný vlak. Cesta nám příjemně uběhla, pár kiláků po vlastní ose do Polomi pod taktovkou Martina a už jsme se váleli u rybníčku a očekávali oficiální briefing a předání map, zatím tajné trasy. Stihli jsme i několik chodů na dost dlouho dobu posledního teplého jídla a poctivě se zavodňovali.

Konečně se všech šedesát zážitku chtivých pacientů před desátou večerní seřadilo na startu a nervozita smíšená s očekáváním se dala plechovkovat a exportovat. Můj přístup se již roky nemění a opět musím vzpomenout pana cyklistu Fabiana Cancellaru a jeho „I respect the race, but I am not scared“. Lehčí obavy mám letos o svůj zdravotní stav a moje nadšení mírní jeden bod pravidel ultra dle Miloše Škorpila „nenastupujte na start, pokud nejste zdravotně 100%, nemá to smysl“. Poslední vteřiny a vyrážíme.

Ideální zbraní proti přepálení startu je se přežrat, což jsem si zajistil XL krkovicí s pečeným bramborem ještě necelou hodinku před startem. Nastává nekontrolovatelný chaos, já to valím s davem směr ven z vesnice. Prvních mnoho kilometrů bude rovina a chci jet ve skupince, ideálně čelní. Stejně mi to ujelo, protože při úvodním proplétání uličkami si víc hlídáme, abychom se o sebe nesmotali, než abychom mapovali, a tak se pole fragmentuje a po výjezdu na louku zjišťuji, že je před námi větší skupinka na horizontu. Úplně maximálně se šetřím i s ohledem na riziko nedobrovolného odevzdání obou večeří, menší brdky jedu volně a cedím se dozadu, často využiju soupeře, aby mě potom dotáhl dopředu. Nejvíc si pamatuji borce v dresu Sparty, rovinky burácel solidně. Před Krnovem mi utkvěl v paměti mladý kluk v oranžovém dresu, který jen nepochopitelný kule, že jsem ho v klídku nechával odjíždět ze špice.

Vláček na čele se kolem jedenácté pomalu formuje na zhruba 20 kusů, kde už se vezu a pracuji i já. Po jednom se v průběhu noci drobí, nejvíce lidí překvapí, že na prvním checkpointu zkušení loudalové napíší sms za jízdy v rychlosti cca 30km/h a bez zdržení pálí dále. Kdo zastavil a hledal mobil v batohu, nebo musel dát dolů rukavice, aby mohl psát na dotyku je ze hry venku. Začínám tušit, že letos to bude co do konkurence nejvíc našlapaný Loudání v historii a každá minuta zadrbaná bude bolet. Někde před druhým checkem odpadá loňský vítěz Martin Vít na defekt a my pokračujeme v devíti. Později zjišťuje, že má nějaké vadné duše, je i podezření, že mu někdo udělal do nich mikro dírky naschvál. Největší zážitek noci byl jezevec, který mi běžel asi 20m metrů paralelně před kolem. Zrovna jsem tahal šotolinu směrem na třetí check v Osoblaze. Až ve svých 36ti letech jsem viděl volně jezevce, je to velkej pán. Později zjišťuji, že tento roztomilý noční tvor dokáže zabít psa i ovci a jeho drápy by jistě s mými plášti udělaly rychlý proces. Než se rozední má nás Martin zpět a přijíždí s Tomášem N. Tím je sestava favoritů na čele téměř komplet, chybí akorát Bumerang, Margl a Semiš. Pozoruji kdo jak jede a hodnotím výkon, v duchu píšu černý puntíky dvěma borcům, kteří za celou noc nevystřídali na větru. Zkrátka vyčuránci jsou všude, každému je asi jasné, že se musí maximálně šetřit, ale zároveň někdo vítr jet musí. A že foukalo fest proti celou noc.

První povyražení přichází s rozbřeskem a my sápeme na Biskupskou kopu. Nahoru by to asi za čerstva šlo i v sedle, my radši nyní po svých a šetříme síly. Nenechávám se zlákat kalupem a chytám lehký zásek, bude dlouhý sjezd a nemám strach, že bych se nedostal kam potřebuji. Na vrcholu dává čelo pauzičku a jsme komplet. Dolů netuším co čekat, neznám to a bude to klasika kudla na oči. Vypadá to dobře, tak se hned v úvodu se propracovávám na čelo a rozjíždím brdskou sjezdařskou školu a čistě si to diktuju v kořenech a šutrech. Na kontakt nevisí nikdo, pod kopcem si dávám pozor kdo kdy přijíždí a tím mám za sebou druhou část tipování soupeřů. Ještě zbývá zjistit jak je na tom kdo s mapováním. Chvíli pak dole čekám a pokračujeme dál jen ve třech. Bohužel mi došla voda a tak zadrbávám ve Zlatých Horách, jen abych zjistil, že obě benzínky mají od šesti. Je půl šesté, nečekám. Bereme útokem nonstop, kde s trochou přemlouvání vodu dostaneme. Na odjezdu potřebuju poladit pár věcí a najednou jsem sám a nikdo na dohled. To není dobrý. Než ale jet chvíli kaši a dojet soupeře, je lepší jet solo svoje.

Lehká hodinka jízdy a na Rejvízu potkávám Honzu Vaculíka, kterému je zle a později musí vzdát ze zdravotních důvodů. Žaludku neporučíš. Další cesty a stezky jsou konečně zábava a přichází i více techniky a singlíků. Ve Vrbně pod Pradědem na čtvrtém checku dorážím Tondu, Roberta a Milana Hanyka. Je 7,56 a krám má od 8mi. Paráda. Nakupuju, snídám a vyrážíme. Tonda je úplně na prach, už ve sjezdu do města měl halucinace a šel na hubu, teď sice vyrazil přede mnou, ale nad Vrbnem ho vidím ležet na asfaltu na kraji silnice v klubíčku, helmu pod hlavou, kolo Cannondale scalpel za víc jak 150 tisíc pohozený vedle a spí. Drsný. Ještě že svítí sluníčko a je teplo. Tonda jede na lehko bez spacáku a tak musí spát jen když je teplo nebo sežene ubytko uvnitř.

Ve výjezdu nehodlám akceptovat tempo Roberta s Milanem a pokračuji solo, kdybych věděl co přijde, zkusil bych to. Malá Morávka, sedlo Hvězda, Valšov a pátý check. Je to hodně rovin na proťáku a dostávám solidně nasekáno od mašin Honzy Jirky a Tomáše vpředu. Náladou jsem dole, protože jezdit roviny a asfalt jsem sem nepřijel ani náhodou, navíc mi to mentálně nejde, byť by výkon byl. Za Valšovem pěkná modrá turistická, výnos jako hovado přímo svahem ale sjezd jalovej a zase áčko. V Krušberku jsem už otrávenej fest a na checku v Budišově mě nejdřív dorazí, že už mám hodinu sekeru na čelo a pak, že bych čekal na jídlo další hodinu. Tak to kurva ani omylem. Dávám jídlo ze zásob a říkám si, že lehce poškádlím pedály. Je třeba nejen loudat, ale i trochu jet. Za chvíli dojíždím Petra Fojta a o kus dál Roberta, se kterým pokračuji kus cesty až do Nových Valteřic. Do kopce mi zase cuká a definitivně ho ztrácím, když dodržuji 100% itinerář a sápu se snad půl hodiny starým průsekem místo jízdy po nové značce. Menší zásek pak při podobné činnosti chytám o kus dál za Rýžovištěm. Holt poctivej blbec se nezapře. Na checku v Rýmařově mě potěší, že ztráta na čelo je jen půl hodiny, ale mají k dobru teď oběd i večeři. Prolétám benzínkou a plením bagety, zároveň si zajištuji nocleh na Rabštejně. Znám to tam a je to super, postel v hospodě už bohužel nemají, ale nějak si prý se mnou poradí. Budu tam počítám po sedmé večer, ale už cítím, že táhnout to dál by bylo za cenu výrazně pomalejšího postupu. Tuhle chybu udělal dle mého Milča a trasa Rabštejn-Červenohorské Sedlo mu zabrala večer a v noci 8 hodin. Mě po odpočinku to trvalo pouze 5h, tím se okradl o 3h hodiny spánku. Kamarád Strejďák mě sice po sms hecuje ať nespím, musím ho zklamat, v nejlepším se má přestat.

Zastavme se chvíli na Rabštejně. Musím vyseknout domácímu pochvalu za skvělou večeři. Dal jsem si kuřecí prsa na grilu, opečený brambor, grilovanou zeleninu a jako desert domácí tagliatele s ořechovým pestem a parmazánem, kterého tam bylo poctivě, ne jako jinde v ČR jen posypat. Proběhla sprcha, zuby, deodorant, namazat bolavá místa voltarenem, vypral jsem si část oblečení a uložil se v cca 30 let staré obytné (dávno nepojízdné) Avii. Bylo to úplně boží, kolo se vešlo dovnitř a ráno jsem nebyl omezen, kdy vyrazím. Než jsem usnul, pozoroval jsem chvíli home made záclonky a dřevěný interiér, připadal jsem si jako na road tripu hluboko v minulosti. Kolem devátý už chrupec s budíkem na 1:30.

Zatímco jsem upadl do hlubokého spánku, část soupeřů pokračuje již druhou noc nonstop až do rána. Rozumnější kusy to táhnou minimálně do půlnoci. Kolik bude ráno na Pradědu sekera? Půjde to vůbec dojet? Dodrží Milča předsevzetí, že to dá celé nonstop? Jak to pojede mě, stihnu vstřeba 300km co už mám v nohách?

Poznámka na závěr:  chtěl bych poděkovat všem, co mi posílali zprávy, nemám sice čas odpovídat, ale potěší to moc. Často to v klíčové situaci ovlivní závod.

Tentokrát bohužel bez fotek, foťák jsem nevezl a smart phone pokaždý zapínat na fotku, na to není čas. U posledního dne připojím galerii fotek soupeřů, kteří stihli dokumentaci pořizovat.

Související články

Sázavský Blizák 2008

Další závod konající se v údolí tekoucí řeky Sázavy se jel tuto sobotu. Zázemí závodu bylo situováno do města Sázavy pár kilometrů od Prahy. Ve stejném termínu konající se MČR v XC a maratón v Polské Gluszyci se nedalo očekávát účast liťáků, ovšem na startu se alespoň představili naši cyklokrosaři Radek Šimůnek a Martin Bína. I náš team měl své zastoupení v podobě Oty.

Winter Trans Brdy 15/11

„Přijeďte si do Let zazávodit a udělat tak pohodovou tečku za závodní sezonou“. Kdo na to Michalovi skočil, ten si pěkně protáhl nohy. Obec Lety, ač malá počtem obyvatel, je z bikového hlediska jednou z nejdůležitějších na mapě ČR. Startuje se zde každoročně serie tří brdských závodů s různým...

Berounský Bikemaraton 7/6/2009

Letos prvním závodem pod taktovkou Michala Daleckého byl Berounský bikemaraton. Datum připadlo na šťastnou sedmičku 7/6 a počasí přislíbilo o něco přívětivější tvář než minulý týden na Králi. Každý maraton se snaží mít...