Loudání 2015 - den 3

A jdeme do finále. Přichází den, kdy už si nikdo nic nedaruje. Na těle skoro není sval co by nebolej, krize přichází bez varování, každá je větší než ta předchozí a vy jen doufáte, že se z každé zvednete a budete pokračovat k vytouženému cíli. Nesmírně těžké je přepnout hlavu do “race mode” a začít jet cíleně proti těm, se kterými jste prožili společně útrapy předchozích dnů. Stali se z vás kamarádi na cestě, parťáci co si beze slov a bez vypočítavosti pomáhájí. Vzácná věc v dnešní době.

Než se vrhneme doprostřed hlubokých nočních hvozdů, musím sem dát sms Pavla “Margla” Macháčka, která jako by mi mluvila ze srdce: “Jedu domu z pretezkeho rocniku a premyslim proc zase mam takovy nadhled, vnitrni pohodu, jasnou mysl... A na co jsem prisel? Loudani me ukazuje skryta mista nejen v terénu, ale i hlave. Mozna se tim posouvam dal a stavam se lepsim clovekem. Takze jeste par rocniku a budu uplne cajk :-)

Loudání zdá se odpovídá na odvěkou alchymistickou otázku, zdali je možné z obyčejného kamene tajemným procesem získat zlato. Já si myslím, že ano. Nebo to minimálně můžeme zkusit. Místo tyglíku máme své věrné oře a hlavní ingredience jsme my sami, respective to všechno co je v nás a často o tom ani nevíme.

Tomáš rázně velí vstávat. Otevírám oči a chvíli nevím co se děje. Starší se má poslouchat a tak po tmě sháním co kde mám. Můj plán je jasný, vystřelit dřív než kluci, protože nás po sjezdu bude čekat asfalt a šotolina z Horní Lipové až na Smrk, což je zhruba 550 výškových metrů k překonání v kuse. Vím stopro, že v kopci mě po ránu rozcupujou jak trhací kalendář a sám jet ještě chvíli nechci. Za 14minut sedím v sedle, sbalený batoh na zádech, jídlo v kapsách. Dobrý výkon myslím. Dvacet metrů po rovině na rozjetí a hned do brutálního sjezdu po modré. Jsem rozespalý, trochu se mi motá hlava a mám lehký pocit nestability. Nevím jestli je to z únavy nebo je to spojeno s mojí nemocí, kterou jsem řešil těsně před Loudáním a stále řeším. Doufám, že to převezme adrenalin a půjde to. Obtížnost sjezdu po tmě je extrémní. Tělo to chápe, rychle dopuje hormony a rovná mě do maximálního zaostření ve kterém už pilotáž v prudkém mokrém svahu plném listí, šutrů a větví je otázkou důvěry ve vlastní schopnosti a morálu to držet na hraně. Pár krátkých hodně podmáčených míst nedávám, leží v nich klády nebo větve tak oslizlé, že mezi nimi jet nelze. Než vyjedu na pevnou lesní cestu ještě beru vodu z potoka.

Prosmýknu se noční vesničkou a začínám stoupat k Lesnímu baru. Po cestě jsou nádherné dřevěné sochy a místa k pikniku. Celá oblast je díky atrakci Lesní bar hodně profláknutá. Jedu naprostý klídek, dávám organismu šanci adaptovat se na zátěž. Kousek před barem mě doslova dolétávají kluci. Teď to bude krutý, ani nezkouším viset, hned mě trhají. Jako spása přichází Lesní bar. Tom s Martinem se jedou podívat jestli by tady nebylo něco k pití a jídlu. Já si to pomalu kývu nahoru. Místo jídla ale naráží na dvě schoulené trosky u ohně. Robert Dobrý a Milan Hanyk, oba bez spacáků, střelci. To je ale překvápko. V noci se mi to tedy nezdálo a skutečně kolem nás projeli dva Loudalové. Kdo byl ale ten druhý?

Stoupání v dalším úseku je mix rovinek a ramp. Nedaří se nám sladit tempo, já preferuji jet stále stejný výkon, kluci napálí rampu a rovinku svěsí. Chvíli jedu před nimi, chvíli za nimi, než nás doletí Milan. Pozdraví a hned to jde drtit na špic, naložená velká pila a tradá. Všem je jasné, že se začalo závodit na krev. Je půl čtvrté, čeká nás lehce přes 200km neznámého terénu. Nejsme dementi? Jsme. Vše je podtrhnuto příjezdem ke studánce. Nastává regulérní loktovačka kdo si dá bidon dřív pod tekoucí zdroj. Nejostřejší byl Milan a než si konkrétně já stačím nabrat je v tahu.

Přestávám registrovat co se děje okolo a přehodnocuji strategii. Mám v hlavě různé scénáře a promýšlím co bude nejlepší taktika. Zbytek cesty k útulně Mates uvisím s Tomem a Martinem. Rovinku k vrcholu Smrku přišlápnu a nahoře jsme zase komplet. Jak dobře to tady znám! Byl jsem zde na kole třikrát a všechny cesty odtud vím jak a kudy vedou. Bez mapování to lámu dolů. Jsme na hraně rozbřesku a ještě se vyplatí si do sjezdu přisvítit. Podnikám první pokus o osamostatnění a posílám to bez milosti po modrý, následuje odbočka na zelenou. Martin se kouše a s menší ztrátou posílá odbočku za mnou. Tomáš tohle tempo sjezdu neakceptuje a tak pomáhá Milanovi trefit odbočku protože jsme ještě všichni na dohled. Škoda, byla šance, že ji přeletí. Pokračujeme už volněji po zelené směr Paprsek.

Zastavme se u mého zhodnocení soupeřů (snad se neurazí). Co do techniky a sjezdů je Milan určitě lepší než ostatní dva, zase je výrazně nejhorší s mapou. Čistě na výkon po hladkém povrchu nemá Tomáš konkurenci, v kombinaci šlapavých terénů jsou na tom Milan i Martin myslím lépe. Mapově je Tomáš lepší než Martin, oba mapují velmi dobře a to i v extrémní únavě. Slabinou Tomáše je určitě –v rámci extrémů Loudání- kolo, slabinou Martina sjezdy. Pro Milana hraje fakt, že narozdíl od nás neveze skoro nic. Má jen jedno oblečení, návleky na ruce, nohy, šustku, náhradní duši, nářadí a čelovku. Tedy veze zhruba o 3-4 kila méně než my ostatní. Podle hrubých propočtů mu toho za celé Loudání ušetří zhruba 2 hodiny v kopcích, na rovinách to vyčíslit nejde, ale další hodina by to být mohla. Speciální položkou je taktika, tu má každý jinou a samozřejmě se o ni nedělí.

Krátký sjezd před Paprskem dávám zase full gas a vytvářím díry. Po nájezdu na šotolinu mě rychlostí blesku doráží Martin a navrhuje spolupráci, nebráním se. Za chvíli nás ale má i Tomáš s Milanem. Jak by řekli Achateánci: vítejte v zajímavých časech. Nicméně tyto krátké sprinty k zalepení děr stojí síly. SMS z kontrolního bodu Paprsek rozepisu v tempu na šotolu, do sjezdu telefon mezi zuby, dopisuju na rovince okolo chaty a pojďme se dál prasit. Pohled na mžourajícícho Milču na lavičce mi dává odpověď na to, kdo byl ten druhý loudal v noci. Nyní jsme tedy na čele, těsně v zádech Robert a pak kdo ví. Mrzí mě, že to z Paprsku nevede po hranici, to by byla poprava HTčkařů, trail přes Polskou horu na Kladské sedlo je top v oblasti, samej kořen a šutr. Stačila by i hezká červená od Medvědí chaty na Zhořelou a dál. My, asi abychom ztratili výšku, pojedeme od Medvědí chaty po asfaltu do údolí. Ve sjezdu k Medvědí podnikám další pokus o únik. Široká šotka, odvodňovací koryta na skákání, zatáčky jen mírné. Typ sjezdu kdy hrábnete na brzdy až když už na to mentálně nemáte. Na brzdy nehrabu, mentálně mám vyhrabáno dost. Namapoval jsem si už nahoře a tak vím co a jak dál, odbočka full gas.

Bohužel můj pokus nedopadl jak jsem chtěl. Odpáral jsem Martina s Tomášem o parník, Milan ale visí. O pár km dál zalamujeme pravou směr Kunčická hora. Říkám Milanovi, že počkám na kluky a stavím. Svlékám vestu, dávám housku se salámem, záchod. Ale nikdo nikde, Milan mizí do kopce. Nemůžu už bezdůvodně čekat, nezbývá než také vyrazit. Milan jakoby čekal a jede volně, na vrcholu stoupání váhá kudy a dorážím ho. Pokračujeme spolu. Ve sjezdu na Kladskou bránu se mi nedaří signifikantně ujet hlavně proto, že mi tam skočilo stádo srnek a já musel z rozjetýho tempa, kdy Milan už nebyl na kontakt, jít na nulu. Dneska mi štěstí nepřeje. Stoupáme dál po červené ke Kapličce, což je krásné místo k rozjímání. Následný úsek je velmi technické stoupání v kamenech, noční můra jezdců na HT. Aniž se snažím, získávám náskok. Na Gleboké Jamě nevím proč zbytečně chvíli čekám. Když je Milan na dohled, najíždím do sjezdu směr Polsko. Po chvíli mi to něco připomíná, jasně tohle je jeden z proslulých sjezdů Vény Hornycha, který jsem jel v roce 2006 na etapáku Bike Challenge. V hlavě mi databáze mojí vizuální paměti nabízí zelenou kontrolku =už jsi jel a šlo to. Tak jedu a jde to. Jde to dokonce tak dobře, že Milana brutálně parkuju. Kdo to tam zná, ví, že to úplně dávačka není. Dole překonám potok po kamenech, lávku dávno vzala velká voda. Pálím Polskem a ztrácím výškové metry, jen abych za pár kiláků otočil skoro 180 stupňů a opět bušil kopec. Nenechám se vybláznit vedením a šlapu si svoje. Na rozcestí Pod Porebkiem dělám prakticky jedinou chybu v navigaci za celé Loudání a jedu jižní, místo západní cestou. Dám si dobrých sto výškových bonusově, než na to přijdu. Ač v Polsku nadávám česky. Vracím se a hádám o kolik mě Milan střihne. Po chvíli ho potkávám v protisměru, taky to zvoral. Ne, že by to bylo kdo ví jak náročný, ale podle mapy tam byla za sebou čtyři rozcest v krátkém sledu cca na 300 metrech a mělo se jet levá, levá, prostředek, levá. My jeli levá, levá, levá.

Dál nás cesta vede k chatě pod Sněžníkem. Dorážíme tam v 7:35. Kuchyně má od 8:00. Já nemám potřebuju se zdržovat, jídla zatím mám dost, Milan nechce ztrácet čas. Uklízíme se za roh a dáváme servisní pauzu. Voda, jídlo, oblečení, namazat krémem atd. Kdyby mě někdo detailně pozoroval, vysílám bojové signály. Měním baterky v navigaci, ve světlech, připravuji si na dostupná místa a do kapes jídlo, do mapníku už dávám všechny zbývající listy. Využívám tak dle mého poslední větší pauzu než bude vyhlášena finální bitva. Do cíle to je něco kolem 160km. Na druhou stranu chaty doráží v 7:50 Martin, ale nevidí nás. Zřejmě zůstane na jídlo, kdo ví.

Před námi je hřeben Malého Sněžníku. Dle itineráře pohrdáme záhy cyklostezkou a ocitáme se na klasickém horském hřebenu. Kleč, borůvky, kameny, kořeny, motanice a už se rozhodně nedá mluvit o souvisle jetelném terénu. Kolo jde na záda a rubu až ze mě leje. Super technické rovinky jezdíme tak z poloviny, Sjezdy mezi vrcholy hřebene tak z 80%. Milan dvakrát padá, nevím jestli z únavy nebo protože jede nad hranicí možností. Já si to kontroluji na klid, ale je jasné, že musím něco vymyslet. Jakmile si Milana dovezu do lehčích pasáží závěrečné stovky kilometrů, pravděpodobně mě na fyzičku zaparkuje. Každopádně jsme v terénu kde jak na Martina tak Tomáše výrazně získáváme. Robert na tom bude podobně jako my. Milča, pokud nebudeme stavět, nás už také nedojede.

Na Klepáči přeneseme vrcholové partie a rozjíždíme sjezd. Když ne tady, tak nikde. Co mi říkal Machajda, když tady byl na kvalifikaci, tak v noci v mlze a s jinovatkou to bylo pro něj na hraně. Za sucha za dne se tady dá ale pěkně letět. Širší velmi technická pěšina nutí co chvíli měnit stopu. Jsou místa, která jdou jen zleva, zprava, středem atd. Soustředím se na max a čtu terén, horizonty odhaduju nebo preventivně skáču, brzdy jen rekreačně. Průlet přechodem Horní Morava a nasazuju trhák podle hraničních patníků. Asi deset minut si dávám jako zvíře, pak to chladím na svižný tempo a užívám si adrenalinový stav ve vedení závodu. Hranice nás nyní vede na sedlo Medzilesye, jsou to dlouhé kilometry kde není často znatelné kudy. Totálně zapomenutý kout, kde se krásné louky plné kvítí a orchideí mísí s bažinami a lesními pasážemi. Navigačně obtížný úsek, neboť patníky jsou skryté v porostu a cesta tady není žádná. Místy je patrné, že tudy někdo šel a já dělám dalším Loudalům službu prošlapávače trasy. Co jsem si najel, tady mohu klidně ztratit. Potkávám pána co na boso s holí v ruce poklidně kráčí krajinou. Tohle je místo, co k něčemu takovému přímo vybízí. V sedle si kupuju pití a něco málo k jídlu a zase na čáru a zase patníky. U železničního přechodu Lichkov nevěřím svým očím, cesta vede po zarostlých schodech jak z Trnkovy Zahrady. Kouzelné místo, kde lidskou stopu už dávno odvál čas a příroda zvolna přebírá vládu. Sápu se do sedla Adam a pokračuji po zelené. Přichází dvojitá zrada.

Kousek za hezkým lesním kostelíkem nás loudací mapa (stejné cesty jako mapa na cykloserver.cz) i navigace ženou rovně zarostlou cestou mezi stromy. Když teď koukám na mapy.cz tak tam dělá zelená menší zub a vede blíže hranici. Proč to je důležité? Po Loudací mapě totiž dospějete k macaté bažině. Doslova hardkorowe bagno polske. Nechci se smířit s variantou přímo skrz. Vypadá to, že by to mohlo být i po kolena. Jak tam pobíhám a zkouším kudy najednou mě něco škrábne do nohy až teče krev. Koukám co se děje a mám snad halucinace, místo levého pedáku jen osička. Následná intenzita výkřiku “kurva” by mohla soupeřit o nejprocítěnější nadávku roku. Euforie z vedení padá pod bod mrazu a jsem zralý na ručník do ringu. Není čas ztrácet čas, utahuju tretry a vrhám se vstříc bažině. Je mi všechno jedno, hlavně postupovat k cíli. Za každou cenu. Následujicích 7km šlapu jednou nohou a v hlavě mi jedou scénáře. 137km do cíle na jednom pedálu nedám. SPD pedál tady neseženu ani omylem. V Rokytnici servis není, do Náchoda nedojedu.

Musím sehnat jakýkoli pedal hned. U polského penzionu mají vystavenou plečku jako dekoraci. Po vleklé diskuze z ní pedal nedají ani neprodají. Překračuji hranici a v Bartošovicích zkouším štěstí v hospodě. Pán mi dává číslo na servisáka všeho možného v Rokytnici, nebere to. Ukecávám chlápky co sedí na dopoledním pivu. Jeden má u baráku hospodskou plečku, bajk z devadesátek značky eska. Chvíli ho lámu a pak mi za 400kč prodává levý pedál. Nabízí, že když se druhý den vrátím, směníme to zpět. Po chvíli hledání v baráku a pak v autě nachází sikovky a pedál sundavá. Nemáme ale velký imbus na sundavání osičky původního XTRka, kterému se ulomila vnitřní matička s ložiskem. Na mém multiklíči tento nástavec chybí. Hasákem to nejde.

Posílá mě dále do vsi. Smířen se vším lezu do cizího domu až narážím na pána se zlomenou nohou. Je to místní kutil, jdeme do dílny a nejen, že má imbusy ale i mi dá ochucenou minerálku. Zlatej člověk, spolus pánem z hospody mi zachránili závod. Celá procedura mě donutila výrazně vystoupit z mojí komfortní zóny.

Po 50minutách jsem zpět na trase, celková ztráta s předchozí jízdou na osičce zhruba hodina. Trápím se dál po trase v polední vedru s jednou nohou na nášlapu, druhou na oldschool pedálu a myšlenky jsem už měl i růžovější. Šlapat na tom, je hustý, je rozdílná výška i pozice a dost to smeká. Uvažuji, že odmontuji kufr když to nepůjde.

Do cíle zbývá 130kilometrů. Na checku v Rokytnici jsem opět druhý za Milanem o dvacet minut. Rád bych se podělil o svůj problém, aby fanoušci měli zápletku, ale nechci soupeřům vyjevit handicap. Na pevném a hladkém podkladu jsem se záhy naučil relativně efektivně šlapat. V rozbitém mi ovšem noha z pedálu padá a smýká. Ve sjezdech jedu pomaleji a daleko větší riziko než když jsem jezdil předtím kudlu. Skákat není možné, odhazovat zadní kolo taky ne a nerovnosti co kopou, vyhazují nekompromisně ze sedla, nemít fulla tak nevím nevím. Jediná možnost je tlačit nohu vší silou proti pedálu. To ji ale extrémně namáhá a přetěžuje achilovku. Jako by toho nebylo málo, blížíme se do kraje odkud pochází Milan a kde se maže navigační rozdíl, respective ještě bude jízdou z paměti získávat.

Moje taktika je teda nestavět a přiložit pod kotel. Hlídám si jídlo, vše tahám z batohu a jím za jízdy. Stavím jen jednou na doplnění vody u pramene před Rychnovem, na prudké červené kterou tlačím z Dolů dokonce uvažuju, že po vzoru dálkových běžců zkusím čůrat za chůze. Nakonec to nerealizuji. Pár hodin jedu vabank, jestli mi teď z tohohle tempa sekne, bude to konečná. Nemohu dopustit, že mě dojedou soupeři a pak mě budou trápit na místech kde nebudu moci pořádně šlapat. Zároveň chci dojet Milana stůj co stůj, zadarmo závody nedávám.

Svižné tempo nese svoje ovoce ve stoupání na Vartu vidím před sebou Milana. Pamatuju na Kopkovo: “když chceš zrychlit, tak zpomal”. Zastavuju, organizuju si poslední jídlo do kapes, včetně gelu a speedu a jdu konečně na záchod. Vysápu se nahoru a ve sjezdu po modré chtě nechtě jedu po značené modré a ne po modré jak je zanesena v Loudací mapě. Ve svahu probíhá těžba a nic, kudy by se dalo byť jen opatrně jet jsem nenašel. Milan to taky nabrousil po značené a ztrácet tady čas volným tlačením a nošením mezi pořezanými smrky někudy svahem nemůžu. Přijíždím do Pekla –kolikátého na téhle trase už. Měním modrou za červenou a postupuju přískoky brutálním svahem. Skoro to s kolem nejde, kdo tohle natrasoval jako turistickou?. V následné tlačce řídkým lesem dorážím Milana, jen abych ho před Jizbicemi zase nechal jet, protože si beru vodu u stánku. V plánu bylo i si koupit něco k jídlu, už mám jen tyčku, gel a hlad k tomu, do cíle 70km. Nechci ztratit kontakt, takže jen voda a tradá. U Jiráskovy chaty chvíli hledám červenou jinde než je, v zápětí už po ní klesám do Náchoda, kde je další check.

Dle SMS servisu jsme oba ve vedení shodně, já ale Milana nevidím a vím, že je přede mnou.  Na horizontu silnice před Babí je na minutě na dohled. Rychle se rozhoduji jestli to dám nebo nedám s jídlem co vezu. Spíš nedám. Vzhledem k tomu, že dnes je mé tempo rychlejší než Milanovo, volím expres zastávku v hospodě u cesty v Malém Poříčí a kupuju dvě tatranky – chlápek pochopil, že to chci rychle a byl rychlej. Jednu za jízdy spořádám. Dávám Kótu, před Hronovem nechybuji na složitější odbočce, u srubu na Křížku se snažím jet dle mapy a staré značky. Cesta ale po chvíli uhýbá a ve směru naznačeném v mapě je jen sráz plný neprostupného křoví. Pokračuju cestou a ta mě vyflusne ve Zbečníku asi kilák víc východně. Blbá zajíždka teda. Otázka je kudy jel Milan a kde je. Mobilizuju síly a letím na Radvanice, pak hnusná stojka k jakési chatě a sjezd do Trutnova, tady chvíli kufruju na nájezdu, mám pocit, že to vede víc jižně, ale nakonec to trefuju a jsem v Trutnově. Kde se vzal tu se vzal, přílít za mně Milan. Už nechápu nic. Zadrbal se u Hronova a jel stíhačku, zatímco já si myslel, že jedu stíhačku za ním. Mám toho plný zuby, bolí mě přetažená achilovka a kolena. Poslední co chci je to hrotit.

Posledních 24km před námi. Pomalu nám dochází možnosti kde se urvat. Až nad Svobodu jedeme společně. Milan definitivně odepisuje malou pilu, poztrácel šrouby a dál už jen velká. Klika, že má 36z na kole 26”, se 44z by to bylo horší. Do Svodoby ještě zkouším sjezd, ale bez obou spd mě Milan v klidu visí, i když jsem to hodně risknul. Plán byl ho urvat a doufat, že se ve městě mapově ztratí. Připojuje se k nám Honza Vaculík s příkazem natočit vítěze. Už jsme blízko a čeká nás poslední kruté stoupání po žluté přes Jánskou horu na Zlatou Výšinu. Honza hecuje jestli se bude závodit a já se toho chytám. Následujících 15minut na Janskou Horu jedeme absolutní doraz. Přesto se nic zásadního neděje, nepočítáme-li, že si dáváme jako koně. Tlačíme jen malý kousek v šutrech, jinak vše v sedle a palba. Na Výšině vyhlašujeme příměří, že to doklepeme spolu.

Stejně jako jsem v Polsku poprvé v závodě zabloudil, tak nyní dělám první taktickou chybu. Nyní v klidu odpočinutej si myslím, že s velkou pravděpodobností bych Milana ve šlapavém sjezdu z Hofmanek do Černého dolu urval. Přeci jen při převodu 44/11 a kadenci, kterou bych byl schopen držet –řekněmě 110rpm-, by Milan na 36/11 potřeboval kadenci 135rpm. Jak moc to je reálné na úseku 3km je otázka. Na druhou stranu mi v tu chvíli přišlo fér dojet spolu, když jsme tomu oba dali tolik.

Honza nás doprovází poslední kilometry a za chvíli už si gratulujeme před chatou Relax a víme, že Loudání 2015, minimálně co do trasy je za námi. Jak dlouho nám poběží v hlavě je věc jiná.

Je to skvělý, i když zvláštní pocit být v cíli. Radost z ukončení střídá zklamání, že už je konec. U všech krásných a extrémních závodů to je stejné. Musím se přiznat, že jsem po všem co se stalo na trase chtěl dojet solo a mrzí mě, že okolnosti tomu nepřály. Odvedl jsem dobrou práci a zase jsem se něco naučil. Kde na to nebylo fyzicky zaskočila taktika, zkušenosti, technika a orientace. K zapamatování jsou určitě od Tomáše zabržděný housky, od Martina pohled na to kde nocovat, od Milana zamyšlení, co je minimum se kterým se dá vyrazit a od Milči červík v hlavě dát Loudání bez spaní.

Díky pořadatelům za letošní trasu, v porovnání s 2012 a 2013 rozhodně nejlepší co jsem jel. Krásná příroda a náročné traily v místech, kde turistický ruch je ještě neznámé slovo. K tomu se přidalo nádherné počasí, které malovalo nepopsatelné scenerie a kvalitní startovní pole co si nedarovalo ani minutu.

Už teď se těším na další ročník, do kterého si neskromně popřeju závod bez technických peripetií a trasu na které to zase nebude čistě na výkon a budu mít šanci bojovat o hezké umístění.

fotky: Martin Vít, Toník Liebel, Radek Hrabčák, Honza Vlasák, Chéma, Milan Hanyk

Štítky: 

Fotogalerie: 

Související články

Loudání 2015 - den 2

Začal bych citátem kamaráda Teepexe, který bohužel díky nepřízní osudu letošní ročník nemohl dokončit.

“Na letosnim loudani, jsem se strasne naucil a dozvedel. To co je tom pozoruhodny? ze jsem se to dozvedel od sebe samotnyho.”

Takhle nějak to funguje. Když tělo...

XC Nasavrky 5/4/2009

První závody sezony bývají vždy trochu s otazníkem. Kdo přijede v jakém dresu? Kdo v jaké formě? Jaké bude počasí na začátku dubna? A hlavně jak mi to pojede? Zimní přípravu, jestli se to tak dá nazvat, nemám nijak systematickou a jaro beru spíše jako rozjíždění, než ladění formy....