Loudání 2016 - Den 1 aka "Super den"

Stejně jako dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, tak se dvakrát stejně neloudáš. Svádělo by si myslet, že někdo, kdo už dokončil tři Loudání, ví jak na to a má tuhle laskominu zmáknutou do detailů. Takhle to ovšem nefunguje ani zdaleka a níže se dočtete, že vyrobit si z „papírově lehčího“ ročníku pakárnu na hranici survivalu dokáže i zkušený matador.

Je středa prvního června 22:00 a Libor vysílá šedesátihlavé pole naspeedovaných zážitkových maniaků vstříc letošní trase, palba po schodech, srovnat se na přejezdu asfaltu napříč a po hlavě přímo do bahna.  Většina závodů skutečně začíná na startu, my si ale dáme rewind o 24hodin a začneme Loudání tam.

Je úterý večer a já si píšu co všechno musím za středu stihnout: koupit gripy, brašničku pod sedlo, baterky, tejpku, stahovačky, jídlo. Upéct si maso, uvařit těstoviny, dostavět kolo, zabalit si věci a další a další drobnosti. Dopřeju si výjimečný luxus devíti hodin spánku a od rána pak frčím jak motorová myš. Trochu se zaseknu při stavění kola, nakonec dávám širší řídítka (700mm) a díky tomu Garmin mezi brzdu a grip, aby na něj bylo vidět i s nasazeným mapníkem. Dát nové desky do Avidů je operace sama o sobě, hodinka a půl a jakž takž to neškrtá. Po konzultaci předpovědí neberu blatníky (k tomu se vrátíme později). Po doladění kola následuje výbava, neberu si skoro nic, počasí vypadá na teplo a sucho, kromě čtvrtečního odpoledne, kdy hrozí lokálně bouřky (i k tomuto se vrátíme). Co se týče oblečení tedy: dvě tenká trička, dvoje kalhoty, dvoje ponožky, krátký dres, návleky ruce, návleky nohy, vesta nowind, větrovka, rukavice, čelenka. Beru si celkem dost jídla, drobnosti na servis, spacák bez karimatky, dvě světla a dostatek baterek na tři noci. Následuje oblíbený dvojboj, kdy kombinuji vaření se sprchou a oblékáním. Časově jsem ve skluzu a jídlo už si jen beru do krabičky a kamarád mě odváží do Slaného. Už abych se loudal, příprava je vždycky to nejhorší.

Konečně se vracíme na trasu, kterou těsně před startem upravil poctivý déšť. Po objezdu rybníka už nikdo není na pochybách, že suchá záležitost to minimálně zkraje nebude. Místo relativní pohody na rozjezd nastupuje v prvním kopci Štěpán a bere sebou pár lidí. Na takovou provokaci nereaguju a jedu si v klidu svoje, se svým nájezdem 5 tisíc km nemám na nějaké větší projekty kapacitu ani kdybych chtěl. Ve větší skupince se dostáváme v klídku ke Krakovci. Skupinka výrazně zeštíhluje v navazující pasáži bahna a dvaceti brodů řeky Javornice. Jeden hlubší kousek mě vystřeluje na svažitý břeh a mokrá tráva mě nekompromisně pokládá v téměř už nulové rychlosti na bok. Na všudypřítomném bahnu podobně baletíme všichni. Do Chříče dorážíme už jen ve čtyřech s Honzou Vaculíkem, Toníkem a ještě někým, kdo nás točil na GoPro, jméno už jsem zapomněl. Záhy je z nás jen trojička a tahle sestava nám vydrží po zbytek noci a část rána, kdy Toník musí ve Stříbře počkat na otevíračku cykloshopu a vyměnit plášť. Jeho místo ve skupince přebírá Robert Dobrý, který nás k ránu ulovil kdesi v lesích před Stříbrem. Prvních 160km za námi. Z této části si pamatuju jen brody a sjezd do Stříbra, nic kam bych se vracel.

Za Stříbrem trasa přitvrzuje loudací index o několik levelů. Solidně zarostlé pasáže s kolem střídavě v ruce a na zádech kolem řeky Mže dáváme naštěstí za sucha, následuje krásná pasáž přes Vlčí horu. Pamatuji si někde horší shodu mapy a reálu ohledně žluté TZ. V reálu vedla jinudy, samozřejmě po lepší cestě, než jsme my poctivě loudali, abychom dostáli podkladům. Následuje kombo super zřícenin Gutštejn a Krasíkov, plus bonus podle krásného Kosového potoka.  V začínajícím odpoledni kufrujeme zarostlou loukou na modré značce, nacházíme se totiž v koutě republiky, kde turistické cesty projde sotva pár lidí ročně. Tajně podezírám traséra Čépu, že má s KČT dohodu a pomocí loudalů jim „projíždí“ stezky, aby nezarostly úplně. Vrací nás to opět ke Mži a tento, zřejmě nejhezčí úsek letošního ročníku končíme kolem čtvrté odpoledne v Plané. V hospodě u náměstí míjíme Honzu Klvače, normálně bych asi jel dál s ním a jistil si třetí průběžný flek, ovšem tváří v tvář bouřce pauzujeme na delší troj-chodový oběd. Ani si nestihneme objednat a začala průtrž mračen. Zatím máme timing na výbornou. Po dešti se ukazuje sluníčko a my se balíme směr Mariánky. Po cestě poctivě loudáme dle mapy bývalou zelenou do Martinova – pěknej hnus s brodem na začátek a pokračováním  v mokré vysoké trávě. Značka tam vedla nově po široké krásné cestě.

Do samotných lázní sjíždíme bohužel ne pěšinkami ale po asfaltu. I když bych tady dokázal dát pěknou zkratku kolem Spa hotelu Vltava, sjíždíme až dolů a parky potom stoupáme opět městem nahoru. Mariánky znám jako svoje boty, není problém najít kolonádu a Zpívající fontánu. Co ale je problém, je žlutá podle mapy – v reálu tam je betonová zeď a svah. Objíždíme to drobnou zajížďkou vrchem kolem lázeňských domů Olympie a Kossuth a záhy se ocitáme na značce. Následná pasáž je pěkná a sype. Se západem slunce necháváme Roberta v kempu u Velké Hleďsebe. Bez spacáku to dál táhnout nechce. My pokračujeme do lesů směr Dyleň. První etapu pak zavíráme o pár km dále v luxusním seníku kolem půl desáté. Máme za sebou úspěšný den, nic jsme nezničili, nic nás nebolí a síla zatím je. Bohužel jsme si nezkontrolovali změnu předpovědi a netakticky se uložili ke spánku v době, kdy ještě nepršelo. 

fotky jsou Tondy Liebela, já sebou foták neměl a na tahání mobilu nebyl čas :)

Související články

Plešivecká Držka 19.4.2008

Jarní brdská klasika, dvě kolečka okolo legendárního Plešivce jsou poctivým závodem. Jedno kolo má 17,4km a převýšení 653 metrů, což je velmi výživná porce, obtížností nad drtivou většinou závodů v ČR – na 100km by vyšlo převýšení přes 3800m…

Salzkammergut Trophy 2008, 2. část

Jak sem již slíbil v minulém článku, zde je pokračování a další report ze Salzkammergut trophy 2008. Po týdením bikování v rakousko – italských dolomitech jsme se v pátek ráno zabalili, naložili kola, věci i sebe do auta a vydali jsme se směrem Salzburg, do místa našeho dalšího ubytování. Cestou jsme se ještě naposledy stavili v Lienzu, kde jsme natankovali kvalitní a opravdu lepší benzín než v ČR (o litr nižší spotřeba i s klimatizací) a pak jsme již upalovali směr Spittal a dál Taurenským tunelem po dálnici do Salzburgu. Do místa našeho ubytování jsme dorazili lehce po druhé hodině odpoledne. Po drobném nedorozumění jsme se ubytovali v pronajatém bytu v domě na kraji Salzburgu, kousíček od německých hranic. Vybalili jsme a odpoledne jsme se jeli všichni společně lehce projet před zítřejším závodem. Večer pak za námi dorazila Jana Martínková s Michalem Prokopem, a tak jsme na zítřejší závod byli komplet. Kromě Michala který jel 200 km trať, jsme všichni byli přihlášeni na krátkou variantu, tedy 56,7 km dlouhou trať.

1. závod KPŽ - Kutná Hora

Na první závod Kola pro život 2009, což je mimochodem již 10. Ročník, jsem se přihlašoval až na poslední chvíli, tedy na startu. Z toho také vycházela moje startovní pozice která nebyla moc příznivá. V minulých letech jsem KPŽ moc nejezdil, takže ani body nejsou. Smířil jsem se tedy s tím, že...