Loudání 2016 - Den 1 aka "Super den"

Stejně jako dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, tak se dvakrát stejně neloudáš. Svádělo by si myslet, že někdo, kdo už dokončil tři Loudání, ví jak na to a má tuhle laskominu zmáknutou do detailů. Takhle to ovšem nefunguje ani zdaleka a níže se dočtete, že vyrobit si z „papírově lehčího“ ročníku pakárnu na hranici survivalu dokáže i zkušený matador.

Je středa prvního června 22:00 a Libor vysílá šedesátihlavé pole naspeedovaných zážitkových maniaků vstříc letošní trase, palba po schodech, srovnat se na přejezdu asfaltu napříč a po hlavě přímo do bahna.  Většina závodů skutečně začíná na startu, my si ale dáme rewind o 24hodin a začneme Loudání tam.

Je úterý večer a já si píšu co všechno musím za středu stihnout: koupit gripy, brašničku pod sedlo, baterky, tejpku, stahovačky, jídlo. Upéct si maso, uvařit těstoviny, dostavět kolo, zabalit si věci a další a další drobnosti. Dopřeju si výjimečný luxus devíti hodin spánku a od rána pak frčím jak motorová myš. Trochu se zaseknu při stavění kola, nakonec dávám širší řídítka (700mm) a díky tomu Garmin mezi brzdu a grip, aby na něj bylo vidět i s nasazeným mapníkem. Dát nové desky do Avidů je operace sama o sobě, hodinka a půl a jakž takž to neškrtá. Po konzultaci předpovědí neberu blatníky (k tomu se vrátíme později). Po doladění kola následuje výbava, neberu si skoro nic, počasí vypadá na teplo a sucho, kromě čtvrtečního odpoledne, kdy hrozí lokálně bouřky (i k tomuto se vrátíme). Co se týče oblečení tedy: dvě tenká trička, dvoje kalhoty, dvoje ponožky, krátký dres, návleky ruce, návleky nohy, vesta nowind, větrovka, rukavice, čelenka. Beru si celkem dost jídla, drobnosti na servis, spacák bez karimatky, dvě světla a dostatek baterek na tři noci. Následuje oblíbený dvojboj, kdy kombinuji vaření se sprchou a oblékáním. Časově jsem ve skluzu a jídlo už si jen beru do krabičky a kamarád mě odváží do Slaného. Už abych se loudal, příprava je vždycky to nejhorší.

Konečně se vracíme na trasu, kterou těsně před startem upravil poctivý déšť. Po objezdu rybníka už nikdo není na pochybách, že suchá záležitost to minimálně zkraje nebude. Místo relativní pohody na rozjezd nastupuje v prvním kopci Štěpán a bere sebou pár lidí. Na takovou provokaci nereaguju a jedu si v klidu svoje, se svým nájezdem 5 tisíc km nemám na nějaké větší projekty kapacitu ani kdybych chtěl. Ve větší skupince se dostáváme v klídku ke Krakovci. Skupinka výrazně zeštíhluje v navazující pasáži bahna a dvaceti brodů řeky Javornice. Jeden hlubší kousek mě vystřeluje na svažitý břeh a mokrá tráva mě nekompromisně pokládá v téměř už nulové rychlosti na bok. Na všudypřítomném bahnu podobně baletíme všichni. Do Chříče dorážíme už jen ve čtyřech s Honzou Vaculíkem, Toníkem a ještě někým, kdo nás točil na GoPro, jméno už jsem zapomněl. Záhy je z nás jen trojička a tahle sestava nám vydrží po zbytek noci a část rána, kdy Toník musí ve Stříbře počkat na otevíračku cykloshopu a vyměnit plášť. Jeho místo ve skupince přebírá Robert Dobrý, který nás k ránu ulovil kdesi v lesích před Stříbrem. Prvních 160km za námi. Z této části si pamatuju jen brody a sjezd do Stříbra, nic kam bych se vracel.

Za Stříbrem trasa přitvrzuje loudací index o několik levelů. Solidně zarostlé pasáže s kolem střídavě v ruce a na zádech kolem řeky Mže dáváme naštěstí za sucha, následuje krásná pasáž přes Vlčí horu. Pamatuji si někde horší shodu mapy a reálu ohledně žluté TZ. V reálu vedla jinudy, samozřejmě po lepší cestě, než jsme my poctivě loudali, abychom dostáli podkladům. Následuje kombo super zřícenin Gutštejn a Krasíkov, plus bonus podle krásného Kosového potoka.  V začínajícím odpoledni kufrujeme zarostlou loukou na modré značce, nacházíme se totiž v koutě republiky, kde turistické cesty projde sotva pár lidí ročně. Tajně podezírám traséra Čépu, že má s KČT dohodu a pomocí loudalů jim „projíždí“ stezky, aby nezarostly úplně. Vrací nás to opět ke Mži a tento, zřejmě nejhezčí úsek letošního ročníku končíme kolem čtvrté odpoledne v Plané. V hospodě u náměstí míjíme Honzu Klvače, normálně bych asi jel dál s ním a jistil si třetí průběžný flek, ovšem tváří v tvář bouřce pauzujeme na delší troj-chodový oběd. Ani si nestihneme objednat a začala průtrž mračen. Zatím máme timing na výbornou. Po dešti se ukazuje sluníčko a my se balíme směr Mariánky. Po cestě poctivě loudáme dle mapy bývalou zelenou do Martinova – pěknej hnus s brodem na začátek a pokračováním  v mokré vysoké trávě. Značka tam vedla nově po široké krásné cestě.

Do samotných lázní sjíždíme bohužel ne pěšinkami ale po asfaltu. I když bych tady dokázal dát pěknou zkratku kolem Spa hotelu Vltava, sjíždíme až dolů a parky potom stoupáme opět městem nahoru. Mariánky znám jako svoje boty, není problém najít kolonádu a Zpívající fontánu. Co ale je problém, je žlutá podle mapy – v reálu tam je betonová zeď a svah. Objíždíme to drobnou zajížďkou vrchem kolem lázeňských domů Olympie a Kossuth a záhy se ocitáme na značce. Následná pasáž je pěkná a sype. Se západem slunce necháváme Roberta v kempu u Velké Hleďsebe. Bez spacáku to dál táhnout nechce. My pokračujeme do lesů směr Dyleň. První etapu pak zavíráme o pár km dále v luxusním seníku kolem půl desáté. Máme za sebou úspěšný den, nic jsme nezničili, nic nás nebolí a síla zatím je. Bohužel jsme si nezkontrolovali změnu předpovědi a netakticky se uložili ke spánku v době, kdy ještě nepršelo. 

fotky jsou Tondy Liebela, já sebou foták neměl a na tahání mobilu nebyl čas :)

Související články

VIPrahlá SMRT 15/1/2010

Co si představit pod poetickým názvem? SMRT je nejnovější podnik partičky VIPrahlo, která pořádá MTBO závody. Tentokrát lehce přitvrdili a připravili zimní MTBO, aby toho nebylo málo, tak ještě noční. Jen pro připomenutí, počasí v Praze tou dobou bylo...

Pražský pohár XC Libuš

V neděli 14.9.2014 se za deštivého počasí jelo předposlední kolo Pražského poháru v Libuši. Trať byla stejná jako loni, jenom pořadatelé upravili a zjednodušili kamenitý sjezd k hrázi. Náročnější ale byl terén, který byl až na asfaltové roviny blátivý a kluzký, co mi moc nesedí...