Loudání českou krajinou 2012

Tentokrát vůbec nevím jak začít ani co vlastně chci napsat. Za 4 dny na cestě se stane tolik věcí, že co se v jednu chvíli zdá důležité, je za pár minut nepodstatné tváří v tvář další překážce. Po návratu je hlava na první pohled přeplněná neuspořádanými zážitky, ale vlastně to není tak úplně pravda, protože na pohled druhý, jste si to na Loudání v hlavě naopak výborně srovnali. Jinak jste ho totiž nejspíš nedojeli.

 

Nápad jet Loudání už mě držel dva roky. V roce 2011 jsem vzdal účast pár týdnů před startem, nebyl jsem na to ještě připraven. Celý další rok jsem tak měl čas na o tom přemýšlet a zajišťovat vhodný materiálu a hlavně připravovat hlavu. Ve startovní listině jsem od začátku figuroval jako 17tý náhradník, ale ani na minutu jsem nepochyboval , že pojedu. Dokonce jsem byl rozhodnut v den startu přijet do Slaného a odstartovat i mimo pořadí. Zhruba týden před startem mi volal jeden z organizátorů a sdělil mi, že pokud chci, mohu startovat. 

 

Přípravy

 

První věc, která mě čekala, bylo sestavit vhodné kolo. Jako základ jsem vybral zimáka Specialized Epic 2007, který dostal neprůstřelná a fantastická kola Fulcrum Red Metal 1 XL obutá do Nobby Nic TLR a Racing Ralf UST, oboje s tmelem bez duší. Nasadil jsem komplet nové pily, kazetu a řetěz, promazal střed, dal vazelínu do kladek, namazal čepy a vyměnil destičky. Asi půl dne jsem musel resuscitovat vidlici RS Reba, která dostala jiný motion control, nové těsnění tlumení  a olej do tlumení i mazání. Otočil jsem vložku v představci a tím ho zvednul na +16 stupňů, což mělo za následek pohodlnější posed. Klíčová volba mezi sedly SLR TT a WTB Laser V SLT dopadla ve prospěch WTB a ani vteřinu jsem při závodě nelitoval. Kolo dostalo blatníky, druhý košík, brašničku do rámu, mapník Autopilot, světlo KHL T60 na řidítka a podsedlovou brašničku. Na řidítka jsem pak připevnil gumicukem spacák Salewa Lima ultraligt zabalený do Ferrino dry bagu. Za celé Loudání nebyl s kolem jediný problém. 

 

Oblečení jsem volil vzhledem k předpovědi tak, abych měl dva sety do teplot kolem 15 stupnů a také výbavu na pohodlné spaní venku. Více dole ve fotkách na archu se seznamem vybavení. Důležitou složkou byla i výživa a léky + hygiena. Zabaleno komplet bez jídla a pití jsem měl 5kg batoh Boll River Blues + věci na kole ve váze kolem 3 kil. Při příznivé předpovědi, bych si bral oblečení malinko jiné.

 

 

Den první

 

Od začátku jsem byl nastaven na to, že dokončím závod v limitu. To je důležitá podmínka. Myslet před startem stylem, ujedu tolik a tolik a uvidím, nebo z nejhorší to vzdám, je chyba. Při závodě je mnoho okamžiků kdy myšlenka na dokončení je to jediné co žene tělo kupředu. Počítal jsem trochu s tím, že první desítky kilometrů budu znát a tak start do noci mě vyhovoval. Čekal jsem poměrně vlažnější úvod, ale než jsem se stihnul rozkoukat, byl jsem na chvostu. V začátku závodu se pole různě přelívalo, ale to nás s Teepexem brzo přestalo bavit a jeli jsme si svoje dopředu. Párkrát jsme se v noci ještě sjeli s velkou skupinkou. Jednou díky bloudění, podruhé díky zřejmému zkrácení trati některými závodníky u Malých Kyšic. Nemyslím, že to bylo chtěné, nejspíš jeli za prvním a ten udělal chybu. Na cestě do Loděnice opět ujíždíme balíku. Chceme se loudat v klidu, ne v davu.

 

Obtížnější úsek přes bubovické vodopády jsme překonali bez pádu a u Karlovy studánky doplňujeme v hluboké noci vodu. Rozbřesk nás zastihnul u Kocáby a na Svatojánské proudy už máme krásně světlo. Z pohody nás vytrhnul velkou rychlostí letící kámen, který pofrčel mezi námi v úrovni hlavy. Tímto se nám chtěla nejspíš zvěř pomstít za budíček. Myslím, že kdyby někoho kámen trefil, byl na proudech pomníček navíc. Bylo to zrovna v úseku s ostrým vysokým srázem do vody a rána by to byla přímo do hlavy, kámen mohl mít tak 20kilo a rychlost měl solidní.

Na hrázi přehrady posíláme povinnou sms a míříme směr Rabyně. Už bychom uvítali obchod, ale takhle brzo ráno ještě je vše zavřeno. Následuje brutální úsek po zelené do Měřína a dále po žluté na Nahoruby. Cestou u studánky v lesích nás předjíždí Milča a to je naposledy co ho vidíme.

 

Kousek za Nahoruby vypověděl Teepexovi službu nový nosič na sedlovku značky Sport Arsenal, necelé kilo a půl spacáku a karimatky na něj bylo moc.  Ve vesnici Radíč dáváme delší pauzu u obchodu na snídani a přebalujeme spacák na sedlovku, karimatku dostává paní v obchodě, že prý ji daruje místnímu bezdomovci. Pokračujeme přes Zvírotice a Zrůbek do Kamýku, kde si nezávodně dopřáváme hodinku pauzy v hospodě. Čeká nás červená do Solenice, na které přejíždíme K21 a musíme si dát znovu solidní kopec. Zdržení je menší než si nechat dát trestnou hodinu za vynechanou kontrolu. Zde se potkáváme s Martinem a pokračujeme společně.

 

Brutální tlačení z osady Struhy nám docela nakládá. Jel jsme ho v minulosti opačně a je to fajnový sjezd singlem. Konečně klesáme do Solenice naprosto zarostlým krajem potoka, kopřivy, roští, prostě hnus. Na hrázi potkáváme Jardu Semíka, zrovna si užívá drobnou krizičku. V nohách máme 150km nonstop převážně terénem a pokračujeme po modré podle Vltavy. Začínáme mít sucho a nevypadá to dobře, hospody zavřené, obchody žádné. Zachraňuje nás tvrz Holešice, kde dáváme pití a tlačenku a frčíme směr Červená turistická – s velkým Č záměrně, bylo to velký, až obrovský.

 

Posíláme SMS ze Žďákovského mostu v 16,30 a čeká nás dle ukazatele 35km k podolskému mostu, kde plánujeme spát. Po pár kilometrech zjišťujeme, že to nebude jen tak. Čím blíže k podolskému mostu, tím větší masakr. Cesty nikdo nepoužívá, značky jsou kresleny s obrovským odstupem a skoro náhodně v zarostlém lese. Mapa nesedí s realitou ani s GPS. Často se narazí na staré značení. Jedna rokle stíhá druhou a 80% času se kolo tlačí, nosí nebo vláčí v prudkých svazích roštím, přes kořeny a kameny. Kdesi v lesích ztrácíme Martina, který toho už má dneska dost. Opět dochází voda a po 200km na trati i síly. Dáváme odbočku do vesnice Kučeř do hospody a po půlhodinové pauze pokračujeme do sekce, kterou jsem si nazval Peklo kolem obce Vůsí. Potkáváme opět bloudícího Martina, který totálně prošitý směřuje hledat nocleh do vsi. O kus dál dojíždíme Jardu se kterým úsek do Jetětic bloudíme a prodíráme společně.

 

Rychlost postupu je pod 4km/h ať se snažíme sebevíc. Vzít sem rodinku na výlet je to jasný rozvod. V Jetěticích Teepex slibuje penzion. Nakonec jeden nacházíme úplnou náhodou a v deset večer končíme 24hodin plného nasazení. Na tachometru 220km a 4800metrů převýšení. Sice jsme nedorazili až k podolskému mostu, ale už nás čekají jen 2 kilometry červeného pekla. V noci prší a já myslím na všechny, kdo budou muset jít tento úsek za mokra. To bude štreka téměř na celý den s naloženými koly a brašnami, radši nemyslet. V hlavě mi klíčí idea na MTBO závod s pracovním názvem Black Hell.

 

 

Den druhý

 

Nekompromisní budík ve 3,45 a hurá do mokré krajiny. Snídáme na nonstop benzínce u podolského mostu, kde servisujeme Teepexovo kolo, zadní kotouč při nekonečném tahání dostal někde ránu a je na vyhození. Nakonec ho jakž takž rovnám a brzda skoro neškrtá, docílit toho u mechanických avidů není jen tak. Lehký kufr kolem Temešváru a pak už to začíná celkem padat. Pasáže kolem Velkého Mehelníku dáváme za deště a opět potkáváme Jardu, dnes ale neakceptuje naše ranní tempo a tak mizíme směr Tálín a Skočický Hrad. Luxusním sjezdem to posíláme do Vitic a po zelené a červené až do Bavorova. Zasedáme k obědu k místní lepší čtyřce a o chvíli později kolem nás frčí opět Jarda. Ale nezdržuje se a dává jen rychlou cukrárnu na náměstí. Od této chvíle jsme ho už na trase nepotkali, vlastně už žádného loudala.

 

Nakrmeni vyrážíme směr Helfenburk, kde za odměnu dostáváme parádní sjezd. Za sucha by asi byl o level bezpečnější, ale co už. Následuje červená přes Čarouše do Husince a žlutá do Prachatic, kde dáváme zastávku u sparu na doplnění jídla a pití. Čeká nás totiž pěší pochod na rozhlednu Libín. Poctivá hodinka po svých, tuhé tretry nejsou vždycky výhra. Uspořádat tady časovku MTB by byla největší pomsta. Prudký sklon a šutry po celou cestu až nahoru.

 

Nahoře potkáváme cizojazyčné turisty a ti slibují good downhill. A že je! Bezdušové řešení se má co činit na dnešním menu servíruji kořeny a šutry obložené kudlou střední velikosti. Na libínském sedle chvíli pauzírujeme a jíme. Čeká nás modrá do Volar. Úvodní sekce kolem potoka v kopřivách (kolikátá už) a mezi elektrickými ohradníky nás trochu zaskočila, pak už to ale jede hezky technicky. Ve Volarech nakupujeme bagety a pití a míříme po zelené do Strážného.

 

Cestou nás chytá brutální lijavec a teplota padá někam k desítce, chvíli váháme zda-li nedat v rozbořených domech před Strážným tři hodinky spánek a pokračovat v noci. Ukazuje se, že již nás předběhli bezdomovci a vše si zabydleli. Bereme tedy pláštěnky a pokračujeme po zelené a později po modré na Bučinu, po červené kolem pramenů Vltavy na Černou horu a finálně k chatě Březník, kde chceme složit kosti. Opírám kolo o zítku a beru za kliku chaty. Ve vteřině se dějí dvě nemilé věci. Padá mi kolo a láme se přední blatník a zároveň je chata zavřená. Nezbývá než s posledními paprsky dorazit 8 kilometrů do Modravy. Je to mírný sjezd, ale při teplotě pod deset stupňů, promočeni deštěm, to není nic příjemného. Chvíle napětí při hledání ubytování, napodruhé ale máme štěstí a po chvíli už sedíme v suprovém penzionu Arnika u kulajdy. Venku se hustě rozpršelo. Kolem jedenácté jsme v pelechu a budík dávám na 3:00. Na tachometru máme dnes 150km a 3800 převýšení. Takže takový skoro odpočinkový den.

 

 

Třetí den

 

Nakonec vstáváme až ve 3:30 neboť venku hustě prší. Podařilo se mi pomocí stříbrné pásky a stahovacích pásek opravit ulomený blatník, sice těžce v ghetto stylu, ale drží. Ve 4.15 už nelze dále odkládat start a tak vyrážíme do teploty 5stupňů a mrholení. Za pár minut přechází mrholení v déšť, začíná to vypadat vážně. Nejvyšší bod trasy Poledník je spíš za trest. Sjezd do Prášil na mokré kamenné drti vyžaduje masterclass v pilotáži. Odvodňovací koryta nechávám vyžrat fulla, chudák Tpx je musí skákat.

 

Pokračujeme do dalších kopců na Gsenget a přes Hůrku do Železné Rudy. Sjezd po asfaltu je opět šílená záležitost, přidává se k dešti hustá mlha, mezi stromy je regulérní tma. Nakonec najdeme i špatně nalezitelné kontrolní rozcestí ale jako protiváhu omylem sjíždíme místo do Rudy do Alžbětína. Což se ovšem ukazuje jako totální výhra.

 

V půl osmé ráno bereme útokem místní pekárnu. Situace jak z filmu. Uvnitř je teplo, klídek a dvě starší ženy nerušeně konverzují u kávy sedíce na vnitřním parapetu. V tom dovnitř vlétne dvojice šílenců, ze kterých teče voda a v amoku objednávají snad všechno co je v nabídce. Asi půl hodiny se krmíme, dáváme kafíčko, cpeme zásoby do batohů a už jsme pryč. Situace se vrací do normálu. Ženy se musí štípnout a ujistit, zda-li se to opravdu stalo.

Opět vládne v pekárně klid a šílenci se vrací na trať, do místa kde z ní omylem sjeli.

 

Potkáváme fotografa Štěpána, který nám dělá fotku a stoupáme na sedlo Špičáku, profrčíme kolem Černého jezera a sápeme v mlze a dešti Pancíř. Nahoře viditelnost pár metrů, na promočených dresech sražená mlha. Do skoku by bylo možná tak lednímu medvědovi. Čeká nás dlouhý sjezd do Keplů, osady kudy projížděl vždy Král Šumavy MTB. U kontroly K61 svačíme a zdá se, že přestává tolik pršet. No bylo načase, máme docela naloženo. Naštěstí v naší dvojici vládne jen optimistická nálada, a tedy není problém najít motivaci postupovat na trati i v podmínkách, kdy by 99% bikerů zůstalo v teple domova.

 

Do Petrovic u Sušice je to pěkně z kopce to nás baví. Ve vesnici s krásným názvem Hory Matky Boží Teepex definitivně vyhazuje do popelnice spacák, provizorní umístění na sedlovce se neukázalo jako vhodné a natekla mu do něj voda. Váha navíc a případná nepoužitelnost rozhodla o jeho konci. Solidní žlutá značka nás vede do vesnice Kolínec, kde zasíláme kontrolní sms. Máme ztrátu zhruba 5 hodin na vedoucí dvojici, to není až tak hrozné. Dáváme v hospodě oběd a čeká nás pěší vložka po modré směr Zavlekov. Začíná být hezky a i vysvitlo konečně sluníčko. Laškujeme s nápadem dotáhnout to nonstop až do Slaného.

 

Pokračujeme po zelené na Plánice a po pěkné červené do Nepomuku, kde nakupujeme na náměstí další zásoby. Pomalu se blížíme k vyhlášenému Třemšínu. Ještě dáváme po cestě svačinku a pauzičku ve vesnici Srby.  V Chiníně doplňujeme vodu a stoupáme masivem Třemšína po červené. Hravý singlík nás na chvíli vytrhává z krizičky, kam nás opět dostává bloudění při hledání cesty po žluté značce, která vede jinudy než ukazuje mapa i GPS a kde někdo otočil klíčovou značku. Nakonec to vezmeme lesem přesně podle mapy Loudání po starých zamalovaných značkách a po chvíli se připojujeme na žlutou a tlačíme finální úsek.

 

U kapličky svačíme a rozsekáváme turisty hláškou, že si dáme buchty koupený ráno v Železný Rudě. Nejdřív nechápali proč tam tlačí po kořenech dva zahumusení, plně naložení bikeři, když se to dá okolo objet, teď nechápou dvojnásob. Přitom to je jen kilo cesty po kopcích. Pasáže kolem rozcestí u Pyramidy jsou výborně hravé a technické, rozhodně se tam ještě pojedeme podívat mimo Loudačku. Sjíždíme do podhůří Brd a objíždíme kopce západně po žluté.

 

Den se začíná chýlit ke konci a se 180km na tachometru je na čase se rozhodnout jestli jen nonstop do cíle nebo přespat na kontrole K75 Peklo. Začínají nás bolet kolena, nejspíš i z chladu a vlhka které zakusila na Šumavě, a tak volíme variantu pauzy. Stejně už bychom vedoucí dvojici nedohnali, tak proč se zbytečně ničit. V Trokavci zastavujeme u super hospody a dáváme polívku a jídlo. Výborný výčepák a vysoká kvalita jídla si určitě zaslouží další návštěvy, všem doporučuji. Ve vesnici Myť potkáváme sympatickou slečnu a mít čas, myslím, že bychom s ní poseděli v ilegální hospodě Bandaska a urazili společně pár škopků Svijan. Takhle akorát fotíme kontrolní bod a mizíme. Na seznam si píšu další místo, kam po Loudačce vyrazit.

 

Se soumrakem dobýváme Peklo a usazujeme se u ohně. Hned je o nás postaráno, chlazené pivko, domácí slivovice, domácí buchty a placky, špekáček na oheň. Odtud bychom stejně neodjeli, i kdybychom stokrát chtěli. Necelé dvě hodinky si povídáme s majiteli a pak šup do sprchy a do peřin. Dneska 190km, kolik převýšení nevím, ale bylo toho dost a dost. Budík na 3:45.

 

 

Čtvrtý den

 

Přestože jsme spali necelé čtyři hodiny, nevstává se mi moc lehce a později i Tomáš říká, že to bylo hodně krutý. Pivka a panáky na regeneraci prostě nejsou to pravé. Na úvod se sápeme na Žďár a pak pokračujeme po zelené turistické přes Strašice na Komárov. U rybníku Záskalská se rozkládáme na hrázi a v pohodičce snídáme, nikam už nespěcháme. Ti před námi už jsou v cíli a za námi je komfortní mezera. Frčíme v klídku směr Točník, už víme, že jsme skoro v cíli. V Hředlích si kousek zajíždíme a navštěvujeme Máru s Emou. Doplňujeme u nich na chatě vodu, dostáváme i výborné bramborové muffiny, což je vítaná energie.

 

Červená turistická není moc zadarmo a zelená od Křivoklátu už vůbec. Pěkná procházka v drobném mrholení ale ještě nikoho nezabila.U Nového Strašecí chytám řádnou krizi a nepomáhá nic. Nerad to tlačím kofeinem a tak bojuji v hlavě s vlastní hlavou a pomalu se posunuji vpřed. Zachraňuje mě pramínek vody a krátká pauza. Dávám se dohromady a zbylých 20km v drobném dešti dáváme relativně v pohodě. Po druhé hodině se blížíme ke Slanému. Na jedné straně pocit, že už to mám za sebou, na druhé straně mě mrzí, že tohle dobrodružství končí. Dneska pohodových 110km a něco přes 2000 metrů převýšení.

 

Na arch se zapisujeme ve 14:37 jako 3tí a 4tý v pořadí. Což považuji za slušný sportovní výkon a jsem rád, že jsme dokončili ve zdraví. Výborně jsem si to užil a načerpal nové zkušenosti, prostě taková hodně ostrá biková dovolená. Na pár míst bych se s kolem ještě rád vrátil, jiná nechci už nikdy vidět ani pěšky. 

 

Na stadionu se potkáváme s Vaškem a Hankou, kteří se na nás přijeli podívat a vyzvídají bezprostřední zážitky z cesty. Máme obrovský hlad, ale hospoda je zavřená, tak balíme auto a vyrážíme směr Praha. Loudání 2012 je minulostí.

 

Závěrem bych chtěl poděkovat Teepexovi, že to se mnou objel.  Zejména, že drobné chyby v navigaci bral s klidem a jako loudací mazák věděl co a jak. Myslím, že jsme vytvořili pohodovou dvojku a pěkně jsme se za ty 4 dny spolu projeli i prošli.

 

Zpětně bych to hodnotil tak, že Loudání není čistě o tom jaký je kdo závodník a kolik má najeto. Je to mix dovedností v survivalu, orientaci, plánování, závodění a nutná je i určitá dávka štěstí. Nejdůležitější je pevná vůle a stoprocentní pozornost po celou dobu závodu. Drobné chyby vyústí ve fatální problém a ignorování maličkostí přeroste v neřešitelné potíže. Co se týče výbavy a kola je skoro jedno na čem a s čím vyrazíte. Když na to máte, dáte to. Když na to nemáte ani nejlepší kolo a nejlepší oblečení vám nepomohou. Letos dokončilo závod 57% startujících a věřte, že nikdo z nich nepřijel dát jen pár km. Hodně rozhoduje i naladění výbavy na tlačení-nošení, za celou Loudačku jsme nachodili mezi 20-30km tím nejhorším terénem, často obtížně schůdným i bez kola.

 

Možná to z reportu až tak nevyzní, ale byla to poctivá dřina od začátku do konce. Menší i větší krize přicházejí bez varování, chvíli jedete v euforii a za pár minut jste na dně a sotva tlačíte do kopce. Úseky na velkou pilu střídají úmorné pasáže prodírání se nesjízdným terénem a nikdy nevíte co bude za další zatáčkou. Hodiny jen letí, únava se hromadí, dochází jídlo a pití, začínáte bloudit, je vám zima, prší... V těchto okamžicích je to to pravé Loudání, boj s tratí ale hlavně sám se sebou. My jsme myslím dokázali tyto stránky  odsunout hluboko do hlavy a užívat si většinou jen to pozitivní co Loudání přináší. Zážitky jaké vás potkají na cestě za tu námahu rozhodně stojí. Rozšíříte si pohled na cyklistiku a zcela jistě si posunete hranice vlastních možností. Loudání totiž není závodem o výsledek, ale především o té cestě a o tom, co na ní zažijete. To vám nikdo nesebere a alespoň mě to dodalo další motivaci do ježdění a života. 

 

Loudání rozhodně nedoporučuji každému, ani nebudu tvrdit, že to je pohodová vyjížďka. To, že se nám velké komplikace vyhnuli není pravidlem. Vašek zničil dvě kola a nedosáhl ani půlku trati. Někteří měli tvrdé pády, bloudilo se v řádu hodin, odcházel materiál i klouby. Ale všichni tito si závod alespoň zkusili, mnoho z nich dokončilo v podmínkách, kdy by běžné cyklisty nenapadlo vstát z postele. Část se vrátí příští rok a část už nikdy. Já bych se ještě někdy rád vrátil.


Štítky: 

Související články

Sazkammergut Trophy AT 16.7.

Největší rakouský závod Salzkammergut Trophy nabízí pestrý výběr tras, kde si vybere snad každý cyklista pro něj vhodnou porci kilometrů a výškových metrů. Největší výzvu představuje trasa A s úctyhodnými parametry 211km a 7049metrů převýšení. Z našeho teamu se letos Ota rozhodl pro...

Genesis Bike Prague 16.6.2012

O závodě Genesis Bike Prague jsem se dozvěděl od kamarádů na závodech a tipoval ho dle informací na menší podnik kolem 300 lidí. Jak se blížil čas startu, zjistil jsem, že věci se mají malinko jinak. Závod je zařazen do mezinárodní serie Inter-mountain a ve startovce nakonec bylo více než tisíc...

Zahořanská Klika 14/9

O nultém ročníku tohoto závodu jsem se dozvěděl jen den před jeho konáním. Jediná informace byla: v 10:00 v Libři na fotbalovém stadionu, 45km. Co víc vlastně je potřeba vědět? I tak jsem ještě stačil myšlenkou na účast nakazit Jitku s Petrem. Osobně jsem účasti moc šancí...