Loudání českou krajinou 2013 - extrémní nonstop závod na kole

Na navigaci svítí 803,5km a já už nikam nemusím. Cílová časomíra se zastavila na 98,5 hodiny. To jsou normální čtyři dny. Co můžete zažít za čtyři dny? Třeba taky nic, práce, domů, televize, práce, domů, televize a profrčí okolo vás, aniž zažijete cokoli. Ztráta čtyř dní, ztráta kusu života, den za dnem.

A nebo se můžete jet Loudat. Letos jsem se rozepsal trochu víc, hlavně pro ty, kteří nemohli jet, pohodlně se usaďte a Loudejte se mnou.

 

Je středa odpoledne a autobus s výběrem těch největších magorů co v Česku najdete uhání po D1 na neznámé místo. Začíná Loudání českou krajinou 2013 – extrémní nonstop závod na kole. A že letos extrémní bude, o tom nikdo nepochybuje, na většině území ČR je vyhlášen nouzový stav v důsledku povodní. Cesta pomalu ubíhá za monotonního klepání kvalitní české dálniční tepny. Celou dobu je místo startu i trasa tajné, ale už prosáklo, že nejspíš jedeme do Veselí nad Moravou.

 

Po dojezdu a vyložení kol z vleku se přesouváme do hospody a čekáme na rozdání map. Trochu se to táhne, neboť ještě musí dorazit opozdilci jedoucí na start po vlastní ose. Někdo jako třeba já je nervózní, jiní dávají pivka a jsou v klidu. Inu každý prožívá předstartovní okamžiky jinak, každý přijel na Loudání pro něco trochu jiného. Mapy dostáváme ve 21,40 a připravit vše do startu ve 22:00 je mazec. Koukám jen na prvních pár km a už vyrážím. Překvapivě jako první, drtivá většina nestíhá. Co jsou to minuty v závodě na skoro 800km, no po pravdě, počítá se každá. Samozřejmě ihned po startu sázím pár kufrů. Vždycky mi chvíli trvá, než se naladím do mapovací pohody a než se naladím na Loudání to je otázka hodin. Seznamuji se i s navigací, kterou vezu na kole vůbec prvně.

Jede se mnou Martin a po pár km je jasné, že budeme muset něco udělat jinak potáhneme za sebou celý roj světlušek. Mastíme modrou, zelenou a žlutou turistickou, tempo spíš zevl, sem tam se někdo snaží jet, ale když pak vidím, že stejně na každém rozcestí stojí a mapuje, čekám na vhodnou chvíli. Všude je mokro a bláto, to se ale dalo čekat, mám blatníky vytuněné o ghetto-style zástěrky a do rychlosti cca 30km/h berou vše luxusně.

 

Vhodná chvíle dle mého přichází za rozcestím s druhým kontrolním bodem - Zavřená Alej. Cesta se mírně svažuje a všude je dost kluzké bahno. Šlapu do toho o malinko víc ve snaze natáhnout skupinu nebo dostat do tlaku ty, kdo mají horší světla. Selekce se mi po pár km daří a pokračujeme ve výrazně zeštíhlené skupince u pramene Kohůtka doplňujeme pití, ale stále nikde nikdo. Míjíme Hodonín, Čejkovice, Vrbice, Kobylí. Na cestách je šílené bahno nicméně se dá zatím vše jezdit. Kdesi před Kobylím ve sjezdu mezi vinicemi ztrácí Martin GPS a nedaří se mu ji najít. Měl Garmin Oregon jako vezu já a v hospodě se mu na rozdíl ode mne nepodařilo vymyslet pojistku proti vycvaknutí ve formě provázku okolo rámu. Smůla, ale volba je hledat v noci ve tmě a bahně nebo se držet nás a pokračovat. Jede dál. Kolem horních Bojanovic přichází takové bláto, že nelze jet ani roviny, netočí se mi kola. Beru bláto do hrstí ze zadní stavby a vidle, ale stejně mi ujíždí ti, co mají užší gumy a širší zadní stavby. Naštvání a rezignace, tohle ale neuspěchám. Tlačím zarostlým nočním lesem podél humusné cesty. Za chvíli se dávám do kupy opět s Martinem a později kolem nás cirkuluje i Semiš. Začíná se rozednívat a následuje oddech na asfaltu na trase Křepice-Židlochovice-Dolní Kounice. Po cestě Martin zjišťuje, že smůla nechodí sama a po ztracené GPS je nucen odstoupit ze závodu pro zlomený carbonový rám, vytrhl se mu střed.

 

Pokračuji se Semišem, ale i ten se trhá pro nedostatek vody. Zkusí si ji vyprosit v blízké vesnici, v 5 ráno to je trochu oříšek. Začíná moje solíčko. Po divoké noci v bahně netuším, kolik lidí jede přede mnou, ale tuším, že jedu kolem trojky. Z Kounic vede hezká červená kolem Ivančického mostu, ten znám z videí bráchy Šárky, skáčou z něj Kienovu houpačku. Zajímavé jak se osudy a místa při Loudání protínají. V 5:40 dobývám rozhlednu Alfonse Muchy a pálím dolů lehce technický sjezd. V Ivančicích akorát otvírá benzínka. Čas na nákup jídla a pití, ranní pauzička s kávičkou a brownies od kamarádky Emy mi dělá moc dobře.

 

Akorát dojídám a už kolem zase frčí Semiš. Tvoříme duo a pokračujeme po červené na Hrubšice. Po cestě je první Loudací vložka, slepencová skála a po ní vede turistická. Jsme rádi, že jsme dva a podáváme si kola. Semiš pak volí raději zteč na vrchol, traverz a sestup a já držím pěšinku u vody a probíjím se křovím a skalními stupni, která se ukazuje jako rychlejší. Svižně se blížím se ke zřícenině Templštejn. Kontrola je klasicky na vrcholu, takže kolo na hřbet a hurá nahoru, dolů se dá tak třetina jet. V potůčku resuscituji kolo, má dost. Pokračuji po červené vynesením na protější hřeben. Z valné většiny jetelný singlík a sjezd mě baví a končím u řeky Jihlavy. Tady to začíná být pravý Loudací mazec. Cesta u řeky je zatopená, svah má extrémní sklon a sype. Postup s kolem je velmi pomalý a riskantní, každou chvíli to uklouzne. Lezu přes nějakou chatu, končí to plotem, ale na stole u plotu jsou stopy, takže to nějak sápu přes a následuje další pasáž brutálním, zarostlým svahem. Pokud nechcete penalizaci, musíte v rámci možností  držet trasu +- pár desítek metrů, byť to je sebevětší extrém. To je jedna za zásad Loudání. Samozřejmě pokud by už šlo o život moc (subjektivně), lze úsek alternovat lehčí variantou, ale musí se to nahlásit pořadateli a počítat s časovou korekcí. Uff mám to za sebou.

 

O kus dál se už dá stezka u vody jet.  Za Mohelenským Mlýnem se probíjím po okraji skal a roští, těsně u hladiny zatopené řeky. Přicházím na neschůdné místo, stopy Loudala přede mnou vedou na skálu. Vkládám regulérní lezení ale skála je dle mého tak II-III UIAA v pasáži kudy bych musel sestoupit s naloženým kolem. Chvíli váhám, ale nechce se mi do toho ani za mák. Nedá se nic dělat, vracím se a šup řekou podle skály, je tam ale jen pár desítek čísel vody a dá se to. Následuje pasáž okolo Dukovan, nic extra, dá se hezky jet. Nakupuji zásoby v Řešicích a jdu aniž to tuším na jeden z brutálních úseků letošního ročníku. Žlutá turistická zde kopíruje přesně řeku Rokytnou. Úsek Spálený mlýn – Jaroměřice může mít max 30km odhadem. Jenže. Jetelné je minimum, nosí se padlé stromy, šutry, kopřivy a další bordel co žahá, pálí, píchá a lepí, podklad zhusta bažina. Brutus. Ideální časomíra na Loudání jsou rybáři a chataři. Jeden mne informuje, že 5-7 min je přede mnou Loudal. Ha! Rubu do toho, že ho dostihnu. První mapová chyba, druhá mapová chyba, pokus napálit těžký singl, pád. Prostě klasika, že jsem se na to nevysral. Za chvíli je navíc někdo za mnou. Haluz největší, je to ten co byl přede mnou, ale kufroval víc než já na mojí první chybě. Co na to říct, tohle je Loudání. Vyklube se z něj Honza Vaculík, ostřílený účastník Tisíce Mil a informuje mne, že jedeme aktuálně čelo závodu. Jel v noci s Vencou, ale ten si šel dát hodinku spánek nad ránem. Ve dvou už se jede líp, po pár hodinách zájebů v bažinách a kopřivách sedíme v hospodě v Jaroměři už to vidíme skoro pozitivně. Máme za sebou první  úsek, který definuje Loudání – pěšky obtížně schůdná málo používaná stezka, velmi náročná na orientaci. Cíl těchto vložek je útočit na hlavu Loudala spíš než na jeho tělo, i když obyčejným smrtelníkům stačí 30km pochod s batůžkem těžším terénem jako celodenní výlet. Loudal si to střihne mezi desítky a stovky km a nese u toho ještě kolo a pokračuje nonstop dál. 

 

Od rána máme sice jen pár km, ale co se dá dělat, Loudací vložky neuspěcháš. Dáváme červenou na Želetavu, klasika bahno, lehce kufrujeme ale nakonec zázračně na intuici trefuju cestu a máme tady kontrolní bod Bítovánky. Dle SMS reportingu jedeme opravdu první, paráda. Lesy a loukami sem tam brodem se blížíme k Dačicím. Je po osmé a my máme za sebou přes 22 hodin závodu. Bohužel jen asi 230 km. Nacházíme krásný penzion a večeříme na náměstí, druhé jídlo pizzu do krabice sebou. Na pokoji se maximálně resuscitujeme, pereme věci atd. Před jedenáctou spíme, budík na 4:00. Ráno vstávám a nic mi není, paráda. S rozbřeskem v pět vyrážíme. A rovnou na singl u Dyje. Potkáváme hned z kraje Loudala, ptám se ho kde je Milča a on na mě, že on je Milča. Aha, tak zas tak v pohodě nejsem, dobrý vědět. Pokračujeme ve trojici přes Monserrat do Slavonic, vkládáme menší pauzu na benzínce, dokonce mají wapku. Milča jede napřed, kolo nemyje, neztrácí čas. Následuje moc hezká cesta přes les do Stalkova.

Zde je dobrovolnický záchytný bod Loudání, kdybychom věděli, že podle Dyje a dál to je celkem ok, táhli bychom to včera až sem. Ale mohlo to taky být jako Rokytná a to bychom už nedali. Je zde vytopená chatička a připravené jídlo. O vše se stará Martina, největší zlatíčko. Dáváme buřtguláš a lívance. Bohužel zjišťujeme, že Venca to sem včera dotáhnul a už pár hodin je v čudu. Sakra. Startujeme motory a mizíme do lesů k Landštejnu, následně dobýváme Vysoký Kámen, profrčíme kolem Krvavého rybníka a po modré až do Chlumu u Třeboně. Někde po cestě jedeme i po železnici, sranda celkem. Po červené kopírujeme hranici až do Českých Velenic. SMS posíláme o chvíli později z hospody, pauza na polívku a než vyrazíme opět tu je Milča. Venca stále v úniku, ale stahujeme. Dneska to je krásně jezdivé zatím. Kromě toho, že na nás ze zatáčky vybafnul rozhulený lesácký ´sorry no brakes´ tirák a my se jen tak tak uhnuli do pangejtu se nic zvláštního na tomto úseku nestalo. Honza to glosoval tím, že by asi zastavili závod. Na rallye je to prý běžné, když se někdo zabije, že organizátor závod stopne. No neuklidnil mě.

 

Brousíme červenou na Nové Hrady a Horní Stropnici. Po cestě je Zevlův Rybník, trochu se chudák vylil, takže brodíme nad kolena dva úseky několik desítek metrů dlouhé. Na letošním Loudání máme nohy a boty mokré pořád, takže jsme si už zvykli, kde není rovnou souvislá vrstva vody je alespoň brutální bláto. Rozmáčená chodidla dost bolí, ale co se dá dělat. Frčíme kole Cunkštejna, kde míjíme Milču. Výšlap po louce na sedlo Dobrá Voda v pařáku je brutální, následuje výnos na Kraví a později na Kuní horu. Regulérně kolo na batoh a hop hop. Opět Loudací klasika, ale není to tak hrozné a zabralo to dvě hodinky maximálně. Sjezd z Kuní je mazlík, tak na hraně toho co dám s naloženým kolem na jistotu. Trochu ujíždím Honzovi, ale pauzíruju u krásné hospody Žofín, dáváme kofolu a míříme do kopců a vstříc krásnému vrcholu Kamenec (1072). Pokračujeme do Dolního Dvořiště a začíná končit den. Dneska to fakt frčelo a padlo přes 200km. Bohužel mi po cestě praská drát v zadním kole a zbývá mi jich tedy 19, ihned se tvoří brutální osma a škrtá to o rám. Trochu se to snažím rovnat v ruce, ale nic moc. Na centrování jsou potřeba dva speciální klíče. To je pech, zrovna kola jsem tipoval jako nejodolnější část výbavy. Venca kousíček před námi a Milča v patách. Semiš zatím nenápadně za ním. Vyřizuji asi tisíc SMS a hovorů a řeším jak zajistit náhradu a neporušit pravidla Loudání, ve Dvořišti stíháme poslední objednávku večeře než zavřou kuchyň a heleme se kdo sedí u palačinek – Venca. Nákup na benzínce a šup hned dál. Kolo snad budu mít o 150km dál, souhra náhod mých kamarádů kteří se chystají na Orlík na KPŽ na závody a Emy, která tam jede fotit a pak se vrací na chatu blízko Týna, který je na trase. Snad to klapne, pomoc nabízí i organizátor Libor, což ale nevychází. Varianta je i koupit celé nové zadní kolo v Krumlově, ale tolik peněz sebou asi nemám, navíc co bych dělal s tím původním atd. Držím palce, ať kolo těch 150km vydrží.

 

Pokračujeme za tmy po modré podél Malše, ale ouha, chybí tady most a řeka je velmi rozbouřená, brodění by bylo 50/50 o život (bez legrace). Na to už jsme asi moc starý. Venca už to nahlásil, ale my to zjistili až na místě. Tlačíme k cestě a na silnici, objíždíme to a vracíme se pro kontrolní bod, zříceninu Louzek z druhé strany a pak pokračumeme po trase. Pomalu se blíží půlnoc a my lehce po ní narážíme na malý krmelec. Honza stele seno a kolem jedné už ležíme. Místa je málo a spánek ne a ne přijít. V půl třetí si jde Honza lehnout ven, ale stejně nemůžeme zabrat. Tohle bude fatální. Nakonec před 4 usínáme a v 6 vstáváme. Zrovna kolem frčí Milča, když snídáme. Než se zabalíme, projíždí i Semiš, vůbec ty rána hrozně loudáme.

 

Červená Omlenice – Zlatá Koruna je celkem ok, samozřejmě až na bláto. Načínáme první stoupání na Kleť, Semiš zůstává na kafe v Koruně. Červená přes hájovnu Kokotín až na Bílý Kámen je výtlač, dalo by se jet, ale než kašpařit, lepší to tlačit. Nahoře máme Milču. Já musím jet jen velmi opatrně, žádná rázová síla na zadní kolo a brzda vůbec, takže kde to je moc na sílu radši jdu/běžím. Sjezd po modré jedu do bodu kdy brzdit pouze přední už je konstatní smyk. Docela psycho zvuk jak se kolo smýká po kořenech a kamenech, základní poučka nebrzdi přední na kořenech a šutrech jde k ledu, to bych nemohl brzdit vůbec. Pilotuju v maximální koncentraci, kusy ale stejně musím běžet. Jsem naštvanej, tohle bych si jinak velmi užil. V Krumlově pauza v obchodě a asi 45 minut v servisu. Pán mi ladí kolo, aby neškrtalo o rám, už tam mám celkem vybroušené místo. Honza mění destičky. Opět nás dává Semiš i Milča. Žlutá a zelená nahoru pěšky, červená dolů taky pro mě pěšky, normálně bych ji asi i celou jel. Sjezd po modré a do třetice brutál uphill pod lanovkou nahoru. Kolo na batoh a jde se. Nahoře sedí v hospodě Semiš a krmí. My frčíme dolů, lehce kufrujeme a už jsme v Holubově, kde znám parádní hospodu Pod Kletí, naproti nádraží. Extra rychlá obsluha a levné ceny za neuvěřitelně kvalitní jídla. Byl jsem tady loni a doporučuji velmi. Akorát dojídáme a opět Semiš frčí okolo. Tlačíme zelenou na Kluk, dolů se to dá, a začínají zájeby po zelené a modré kolem Budějek. Mezi Budějkama a Hlubokou míjíme Semiše, nevypadá moc fresh. Bahno je nechutný, zvlášť když peče slunce a my se mordujeme lesy a poli v kraji, kde sít pevných cyklostezek je hustší než metro v Paříži. V Hluboké máme opět i Milču a trochu to hecujeme a letíme pilu na Purkarec, než stíháme kofolu, je tady zase Milča. Prostě závod a každý má jinou taktiku. Někdo jede pilu a víc jí, pije a staví, jiný jede opravdu nonstop. Rozpojujeme se až v Týně. Žlutá po polích je klasika, normálně by se dala, jenže teď tam teče bláto na rovinkách 10-20cm sraček různé kvality.

 

Před nájezdem do Židovy strouhy se loučím s Honzou a spěchám mimo trať k Emě na chatu. Následujících 45 minut trávím hektickým servisem, jídlem a přebalováním věcí a vydávám se stíhat Honzu do Židáka. Tuším, že minimálně Milča už je taky přede mnou. Bohužel náhradní kolo má jiný počet pastorků a tak mohu řadit jen horní dva a spodní dva, k tomu tři pily, no snad to bude stačit.

 

Židova strouha je opět Loudací vložka. 7,5km kaňonem podle potoka vypadá nevinně, ale jet se nedá téměř nic. Postupuje se bažinou, kopřivami, nebo pískem, výjimečně po kraji lesa. Celá strouha byla pár dní před námi pod vodou o čemž svědčí polehané trávy. Tok se již vrátil do koryta, ale místo hravého potůčku je zde nyní 10 metrů široký potok kalné barvy. Značka se vine zátočinami a na mnoha místech se musí brodit. Nejhlubší brod mám doslova po prdel, méně než po kolena nebyl žádný. Lehce mě to začíná drtit na psychice a mám slabší chvilku. Ke konci se to rovná a nacházím zase rovnováhu. Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, hodinu a půl jsem tam nechal. Úsek později mnoho Loudalů na doporučení organizátora vzdalo, neboť při deštích hrozilo bleskové zaplnění strouhy a to by nedopadlo dobře. Škoda, rozhodně to byl jeden z klíčových bodů tohoto ročníku. V asfaltovém stoupání v Bechyni posílám kontrolní lehce rezignační SMS a smiřuji se s tím, že boj o první místa je pro mě letos passé, špatně funkční řazení čerpá jak fyzické tak psychické síly. Dostávám jako odpověď super povzbuzující SMS od Hanky, Tomáše, Honzy a Šárky. Takže změna plánu, já vám ještě dám holomci, zadarmo to nebude. Konsoliduji mentální síly a valím za světla co to dá na další Loudací úsek a to zelenou podle Vltavy.

 

Daří se mi jet mapově čistě a i tempo, byť na sklonku dne, držím velmi solidní. Rád bych dojel Milču i Honzu. Zásoby jídla mám, pití doplňuji u kalící skupinky na začátku zelené u řeky. Nabízí mi pivo, cigára, jídlo a ptají se jestli jedeme alespoň o deset tisíc eur. Ne kdepak, jedeme pro sebe, pro ten pocit, pro tu extrakci hraničních pocitů a dojmů. Info, že Honza je 10-15 a Venca 60-90 minut přede mnou mi hodně pomáhá, Milču jsem musel nejspíš předjet v Bechyni, nebo někde na trase kufroval. Zrovna v tomto úseku jsem jel čistě trasu bez jediné chybky.

 

Sápu se po zelené, zkouším místa i jezdit, ale je to úzká pěšina sotva pro turisty, navíc už je tma. Každou chvíli kufruju, ale snažím se postupovat maximálně rychle, sem tam si popoběhnu. V jedné zátočině se mi zdá, že vidím naproti světélko. Nikam nespěchám a vyplachuji ve výjimečně čistém brodu bordel z ponožek a treter, aby se mi při tlačení nedělaly tolik puchýře. Najednou mi volá Honza kde jsem, docházíme k názoru, že jsme kousek od sebe. Rubu to co to jde, samozřejmě kufr, snaha o radu u kalící společnosti na jedné z chat končí hláškou. Jaká zelená značka pyčo, my jsme z Ostravy. No tak nic, pyčo. Nakonec Honzu dostihnu a postupujeme spolu. Docházíme k úseku, kde jsou vidět stopy v náplavovém bahně. Vpravo neprostupné roští, vlevo černá voda. Koukám na stopy a hledám otisky kol. Nic. Netuším jestli to byl Venca nebo někdo jiný. Vyhodnocujeme, že raději vytlačíme nahoru zarostlý svah brutálního sklonu, traverzneme a sestoupíme, než riskovat uklouznutí a pád do přehrady. Náročností to bude vyšší, ale bezpečnost je nyní v noci priorita. Zde shánět pomoc je na dlouhé hodiny. Kousek po kousku zdoláváme svah, po levé ruce v požadovaném směru jsou oplocené chaty. Vynášíme tedy kola až nad ně a pak traverzujeme ve směru trasy. Za chatami to bereme zpět a brzy narážíme na zelenou. Pokračujeme k Podolskému mostu, kde ztrácíme značku a po usilovném hledání bereme kola na ramena a neseme kolmo svahem, metodou kudy porost pustí. Je to šichta neskutečná. Teoreticky jdeme přímo po zelené značce dle čáry v navigaci, ale narazíme na ní až skoro nahoře. Paráda, celou dobu jsme se drali pár metrů od ní.

 

Dáváme půlnoční pauzu na nonstop benzínce. Redbull, speed, něco sladkýho. Doplnit vodu, vypláchnout boty a ponožky a mažeme dál. Pumpař říká, že hodinu před námi tu byl Venca. Následující červenou znám z loňska, Loudali jsme ji opačně. Sjíždíme k vodě a je nám fest kosa. Začátek klasicky kufrujeme, ani jedna z variant cest není správná. Podle navigace to vede u vody, to si tak nějak pamatuju (blbě samozřejmě). U vody je to ale zatopené, bojujeme v bahně a zátopovém roští ve svahu extrémního sklonu, krok kupředu, uklouznutí metr dozadu, krok dopředu, uklouznutí… Vší silou se drápeme po centimetrech až z nás stříká pot. Zdoláváme asi 10 metrů za deset minut a hle jsme na značce. Píšu SMS organizátorům, že stezka dole je zatopená a lze to extrémně svahem. Ale zpětně byla nejspíš chyba v našem kufrování a spodem to vůbec nemělo vést. Jickovický potok má mostek, jak neloudací! Laughing Škrabeme zase svahy nahoru, dolů, bahno, roští, bažiny, brody, hnus, zima. Tohle není výlet co by kdokoli chtěl podnikat dobrovolně. Rozmáčené nohy v durch botách začínají zásadně protestovat. Přichází bonus, kolem třetí ráno Hrejkovický potok. Loni to bylo suchou nohou do pohody. Nyní má tak 7-10 metrů a je to dravější bystřina. Asi deset minut hledáme kde to riskneme a jsem rád, že jsme tady dva. Načínám brod přímo proti rozcestníku a dá se s opatrností prostoupit. Následuje na ohřátí hodně přísná téměř skalní stěna. Kola na záda hurá na to. Nahoře se jen beze slov zřítíme do trávy. Budou čtyři ráno a tohle bylo fakt moc. Něco málo pojíme a vzhůru za Vencou na stíhačku.

 

Za Vůsí to rubeme a ke Svaté Anně přijíždíme v ranním mlžném oparu. Je velká vlhkost a je nám dost zima. Kontrolní sms píšeme na asfaltu za Annou a míříme do Loučkovic na záchytný bod. Posledních pár km je opět festival bahenních koupelí a zakončeno to je u Smetanovy Lhoty nejdříve broděním po poli a později i modrá u řeky je zatopená. 20-30cm vody ve vysokých kopřivách a nekonečné stovky metrů. Tak tohle mne drtí finálně a jsem totálně dole psychicky. Už jsem se viděl na checkpointu a místo toho tohle. Ani Honza není v optimální kondici a tak si tak společně pěkně krizíme. Jsem už i dost vyšitý po více než 27 hodinách na trase. V poslední vesnici před Loučkovicemi jsme tak vyndaní, že koukáme do mapy, do navigací a nechápeme kam máme jet. Dlouhé minuty stojíme v ranní mlze na náměstí, pak teda někudy pokračujeme. Nejdelší tři kilometry a jsme na místě. Tohle bylo trochu přetažený.

 

Venca sedí ve spacáku a trochu nevěří, kde se tady bereme. Netušil, že se najdou magoři co dají to co on. Respekt, že šel sám ale má od nás největší. Sedíme u stolu, jíme a pijeme a po chvíli se snažíme usnout, já dokonce v chatě na posteli. Ale nejde to. Po dvou hodinách pokusů lezu ven a lehce servisujeme sebe i kola. Tušíme, že máme náskok a dáváme si na čas. Docházíme k rozhodnutí, že to dotáhneme společně. Vyrážíme sice bez spánku ale po větší pauze směr Příbram. Trasa už by neměla chystat žádné extra záludnosti, ale stále je to obtížná cesta po turistických s množstvím bláta a vody, která se nevsakuje a prostě stojí na cestách, polích a loukách. V Příbrami nacházíme hospodu, posíláme z ní kontrolní sms a krmíme se každý dvěma chody plus desertem. 

Číšník nevěří a ptá se kdy jsme jedli naposledy, Honza odpovídá, že před třemi hodinami. To ho celkem dostává. Následuje nákup a tak tady zabíjíme celkově 70 minut a tím si přesouváme Milču těsně za záda, neboť on byl na SMS o 70 za námi (možná o víc, záleží, jestli to poslal ze Sv. Hory, nebo později jako třeba my). Musel to dneska po ránu dost napálit. Všechny nás čeká poslední kilo.

 

Vyrážíme směr zelená na Pičín a v patách nám je solidní bouře. Na většině území už prší, jen Příbram, zřejmě z úcty k uloudaným Loudalům, je suchá. Na půlce cesty na Pičín už navlékáme pláštěnky a goretex a nezbývá než se smířit s mokrou variantou finiše. Na hřebínku Kuchyňky nám to dávají vítr a déšť zle sežrat, po technické pasáži nás zastavuje lesácká klasika. Ze singlíku je bahnitá dálnice a tak jako už po tisícáté v tomto závodě, tlačíme lesem, později i bahnem po kotníky. Hájenka Jelení Palouky, a už sypeme žlutou do údolí, hluboké bahno všude, driftujeme a slidujeme od kraje ke kraji, dost to krotíme, neboť rozštípat se téměř před cílem bychom neradi. Přesun po asfaltu na Osov a Bykoš, tady už se vylévají pole na silnici, všude bordel, bahno, hnědo a voda zeshora zespoda. Půda je promáčená a retence vody je nulová. Frčíme skrz Měňanský průlom, mokrá vegetace blokuje singlíky a my si vybíráme z každé větve vydatnou sprchu. A už tady je Koda a jílovitý sjezd dává zabrat, dokonce opouštím kokpit a kolo ladně pokládám na bok.

 

Povinná SMS ze Srbska a palba podle vody směr Beroun. Mostek přes Kačák kde chybí prkna a jde se jen po traverzách nás nemůže zastavit. V Berouně se zastavuju pro vodu v Rock Clubu Prdel, neboť jsem si nahodil flašky z rozlivu Berounky a to by nebylo hygienicky optimální. Výraz „jdi do Prdele“ tady nabírá jiný rozměr. Vypadá to na exkluzivní gentlemanský old school podnik, no zkuste se tam někdy stavit. Obstarožní obsluhující rocker za barem má přesně ten správný výraz zpruzenosti v prázdném podniku krátce po otvíračce. Moc už není co řešit, dle SMS ze Srbska je Milča na 35 minutách, což ale ve skutečnosti znamená, že dostal mezi Příbramí a Srbskem od nás a ne, že nám dal jak by vypadalo čistě podle časů.

 

Nastupujeme červenou, klasický bahení humus. Míjíme Chyňavu, Bratronice a míříme k Lánské oboře. Venca to trochu hecuje a tak jedeme regulérní kritérium. Takovou pilu jsme nejeli za celý závod. Nu což je potřeba se zrubat zcela. Honzovi to moc nechutná, ale drží statečně. Předposlední mapový list nám ale trasér Čépa nedává zdarma. Objíždíme vylitý rybník u Kamených Žehrovic (kolikátý už), následuje skutečně nepoužívaná cesta po žluté, kufrujeme hlavoví, mokří, prošití v lesích na žluté. Mapa tady opět nesedí s reálem a navigací. Už se vidíme v cíli, ale místo toho zajebáváme v blátě po tmě a hledáme značky. Když už si myslíme, že horší to být nemůže, naladíme ze žluté zelenou turistickou a to je teprve peklo. Zkuste si hledat v noci v mokrém listnatém lese zelenou značku. Nebo jinak zkuste si to po 96 hodinách závodu. Účastnící adventure race ví o čem je řeč myslím velmi dobře. Jsem úplně zničenej psychicky, nebýt kluků tak nevím. Moje jinak velmi dobré noční navigační schopnosti jsou v tahu a lítáme po lese, hledajíc mezi stezičkami tu správnou. Bahno a voda všude. Nakonec nejspíš náhodně cestu nacházíme a pak už jen brutál po kraji pole. Samozřejmě zarostlé do metru vším možným bordelem a úplný závěr singl roštím, které jak je namočené blokuje cestu, takže každou chvíli to je haluzí přes hubu. Teda Čépo, to byl vymazlenej závěr.  Kapitolu Loudání 2013 zavíráme pár minut před půl jednou ranní zápisem do knihy na stadionu. Jsme šťastni, že to máme za sebou, že se nikomu nic nestalo a i za to, že jsme dokončili jako první letošní –bezpochyby jeden z nejbrutálnějších- ročník Loudání. 

 

Závěrem bych chtěl říct, že nepřízeň trasy byla kompenzována dobrým počasím, neboť za dešťů, co byly o týden dříve, si to už neumím představit. Proti loňsku to bylo o mnoho náročnější, pro mě určitě maximum co jsem na bajkovém závodě zažil. Díky za podporu všem, zvlášť Emě, ta udělala pro mě opravdu hodně. Hance Ebertové vděčím nejen za tajnou radu na léky na kolena, bez toho bych určitě nemohl jet dvě noci závodu nonstop. Vencovi díky za motivaci závodit, Honzovi za společnost, nerad jezdím sám a myslím, že až na pár kriziček, kdy jsem byl určitě na pěst, jsme si to užili. Martině a Liborovi díky za zázemí na trati a konečně Šárce, že na mě myslela a podporovala mě celou tuhle šílenost. Speciální díky patří Adéle za zapůjčení zadního kola. Vy ostatní co jste posílali SMS, díky, díky je to opravdu důležité pro psychiku, na odpovědi bohužel není čas ani síla.

 

Tak a to je asi všechno pro tentokrát.

Nezbývá než dodat: Pokud registrační formulář dovolí, uvidíme se za rok na startu!

 

Fotky: Já + Radek Láska

GPS záznamy by měly být k dohledání zde

http://www.endomondo.com/workouts/user/5900453

 

 

Fotogalerie: 

Související články

Brdman Cross - MTBO

Druhý červnový víkend byl opravdu na závody bohatý. Příznivci KPZ vyrazili do Jistenice, drsňáci do Mostu na pohár 1/2XM, na severu se jela Jizerka50 a komu tohle všechno nestačilo, mohl se jet dorazit v neděli do Berouna. V kalendáři se ovšem vyskytoval i další závod. Pro příznivce MTBO poměrně významný a to Brdman Cross, součást serie Brdman Adventure, která kombinuje, běhy, kola a triatlony. Letos navíc o to zajímavější, že ve stejné lokalitě se pojede i Bike-Adventure 08, nejpopulárnější MTBO v zemi. V sobotu v 11:00 se na start 5 hodinového scorelaufu postavilo 102 dospělých dvojic v kategoriích DD, MD, MM. Snad poprvé jsem na větším závodě startoval v kategorii MD a měl jsem trochu strach jak odhadnu tempo a náročnost tratě. Přeci jen 5 hodin je dlouhá doba, ale zase jsem Lucce věřil, že pojede kudlu, protože je to velká bojovnice.

VIPrahlé Duše MTBO 8/11

Sezona je za námi, poslední listí pomalu opadává ze stromu. Noc ukusuje cenné denní světlo každý den o minutku dříve a bikerský národ se pomalu ukládá k zimní hibernaci. Tedy kromě několika šílenců, kteří přezbrojí na zimní speciály a oblečeni ve výdobytcích moderní doby stále vyzývají...

Author 50 Český ráj

Je začátek dubna a s Blackym se domlouváme na Bajkonuru, a na dalších závodech. Jeden ze závodů na úvod sezony je rychlá klasika v Českým ráji. 50 km po asfalto – štěrkových cestách, kdy vítěz dojede s časem okolo 1,5 hodiny. V sobotu v den závodu nabírám Blackyho na Vinohradech a valíme směr...