Malevil cup 20016

Další zastávkou našeho hobby lifestyle teamu se stal Malevil cup. Když jsem před lety po třech totál bahnitých ročnících zavrhl Šela maraton v Lipníku, jako naschvál se bahenní podmínky přesunuly na Malevil a suchá trať tady nebyla ani nepamatuju. Samozřejmě, že Šela od té doby byl vždy na suchu angry

Silné deště v závěru týdne opět vylepšily již dost technickou trať na skutečně epickou úroveň.  A to natolik, že ráno před startem na úsecích tratě doslova stála voda. Přitom sobotní počasí bylo naproti tomu krásné a úplně lákalo k pohodovému švihu. Na start 65km trasy se řadíme celkem brzo, není tady koridor pro střelce a start zezadu není úplně doporučení hodný, vzhledem k úvodním pasážím. Po výstřelu se držíme s Jontim hodně na čele, do terénu najíždíme kolem 4-6 místa, Šárka je jen o kousek za námi. Touto dobou je už Jirka dvě hodiny na dlouhé 100km trase.

Letošní ročník představil modifikovanou trať, dost míst se jede opačně, jsou přidané celé nové pasáže a některé lety prověřené naopak chybí. Přestože jsem to jel už mockrát, často mě letos překvapil neznámý úsek. Nevím jestli to je štěstí nebo smůla, ale díky tomu, že nestartoval na naší 65km trase nikdo z Elity, jede pohromadě  větší skupinka cca 15 vyrovnaných hobíků a na můj vkus je to hrozná kaše. Preventivně tahám v Rynolticích na kousku asfaltu gel a samozřejmě mi druhý z kapsy vypadne, paráda, běžně sebou vozím gelů na rozhazování. Intenzita mi po Loudání nikdy nešla a tady vlaju chvost už od prvních kilometrů a čekám, až se to konečně roztrhá.

Moje přání je vyslyšeno až v lesích na cca 17tém kilometru, tady se regulérně chodí místa pěšky, v tom bahně to jezdit nejde. Nic nenadělí pole spolehlivěji než bahenní cyklokrosové vložky. Asi nemusím zdůrazňovat, že první skupinka se mě netýká. Tvořím formaci s Honzou Rožkem a dvěma Němci a víc než se soupeři bojuju sám se sebou. Naštěstí to začíná být i technické, a tak se prokousáváme polem kupředu až dojíždím Otu Zimu z Bike Ranče a Vláďu Karáska z Kolokrámu. Ti mi cukají na rychlém šotolinovém sjezdu, i když to držím na hraně driftu nestíhám. Trochu daň za můj posed s těžištěm ve vesmíru, no nohy si kvůli tomu řezat nebudu wink. Checkpoint na 28. kilometru projíždím na 9-11tém místě celkově s Honzou a Sašou Heinke. I přes mírné kopečky a bahno mám dle ofiko časomíry průměr 30,05km/h. Tolik k tempu.

Začátek druhé poloviny závodu otevírám smotkou v nájezdu do techniky. Zdá se mi, že Honza zbytečně brzdí u vykřičníků skoro do nuly, beru ho zprava na slepý horizont, za kterým je jako naschvál v pravé stopě víc jak metr díra – na stejném místě se brutál vyndal o půl minuty dříve Ota. Já setinku vteřiny zvažuju, že to zkusím, pak mi cvaká, že nejedu na endurku s teleskopem, takže plná brzda a na hraně díry přelet řídítek. Krásně si stelu v bahnu s pískem, kolo elegantně odkládám vedle sebe. Rychle rovnám řazení a hodnotím škody. Kluci dávno v tahu. Naštěstí je sjezd delší, takže si je i s pošramoceným sebevědomým za chvíli dolétávám. Už se zase někam škrábeme, cestou dolů se odpoutávám od Honzy se Sašou a docvakávám znovu Otu, Vláďu a ještě někoho. Před občerstvovačkou si zakousnu cvičně včelu, která vrací úder do mého spodního rtu. Blátivou rukavicí žihadlo ven nejde, tak ho koušku zubama ven ze rtu a začínám si to fakt užívat. Kamarád Jožo mi tady podává pití, alespoň něco funguje jak má.

Ztrácím přehled kde je kdo a najednou je nás pět, zase dva nestřídající cizinci, co to dneska s nimi je? Čelo jedu jen já a Ota, zbytek se veze.  To mě neskutečně vytáčí a nezvykle útočím na rovince po těžkém výjezdu, chytá se Ota a trochu i Vláďa, následuje technický prudký sjezd, kde mám v plánu dát rozhodující náskok. Samozřejmě to zase pustím a la endurko, záhy tváří v tvář dvou mega šutrům dochází morál, velká brzda, kde se vzal, tu se vzal kořen na podél a dál už to znáte – parking do bláta držkou napřed. Kolem mě frčí soupeři. Až přijdu domů, budu psát stokrát na tabuli „nejezdi na XC HT jako debil“. Základem je se nezaleknout, takže nasedám a pokračuju v pile dolů. Hodně na citovku sliduju kořenitým singlem a po pár minutách krve dojíždím opět Otu s Vláďou, Němce jsem snad už nadobro zaparkoval. Je na mě jistě super pohled, zválenej z obou stran, ret jak černošskej zpěvák, sem tam teče krev. Yeah nigga, teď to teda rozjedem. Začínáme do toho s Otou šlapat a nejdřív nám padá pod pilu Vláďa a pak i borec z kooperativy, který jede styl „poblitej metronom“ a má toho zjevně dost. Sjezd do Oybinu v cajku, zase se dotahuje nějakej germán, jak to tady maj najetý a většina má lehoučký fully je to s nima těžký. Rychlostní prémii v Oybinu chladíme a konsolidujeme síly na Hvozd. První prudké rampy ukazují, že Ota má sil na rozdávání. Drtí to ve stoje, no já si jedu svoje na klid, úsporný styl co nejvíc. V hledáčku máme Michala Nováka a nevypadá, že by si to užíval.

Nejprudší pasáž na mokru vybíháme pěšky, Oťas bere nahoře gel od supportu, já ho lovím z kapsy a vzniklý zásek dojíždím až ve třetině brutálního kopce k vrcholu Hvozdu. Mokré šutry a velký sklon spolehlivě vysávají poslední síly. Nejdříve vydrtíme Pavla Jindru a po chvíli i Michala, který už je tak popravenej, že kolo chvíli i vede. Lehce se s Otou testujeme v závěrečných metrech, ale nedaří se nám se rozdělit. Výběh schodů k rozhledně nás přeci je lehce rozdělí, když se mi nedaří dobře našlápnout do kamenitého padáku. Naštěstí je na programu dlouhý technický sjezd. Tady si věřím a Otu stahuju, po chvíli mi do stopy vjíždí pomalejší závodník z jiné trati a nereaguje na prosby o uvolnění stopy. Ota mi zase ujíždí, stress na max. Konečně mi parkující borec uhne, že ho šutrama dávám. Nezbývá než vytáhnout z arzenálu nejtvrdší kalibr a letím bez ohledu na materiál a následky. Před koncem sjezdu už je Ota opět na dohled a na louce u chipového mezičasu jsem na milimetr na jeho zadním kole. Dle osobních výsledků jsem úsek od 28km do 58km jel nejrychleji z celého pole. Se dvěma pády a včelou navrch to je pěkná práce.

Poslední úsek do cíle už je brnkačka, trochu na sebe s Otou útočíme, je ale vidět, že nikdo už nemá sílu na rozhodující akci. Ve sjezdu jede Ota první a dává to moc hezky, sám bych to víc nepráskal. V cíli se pochlubil, že si to byl den předem najet. Díky tomu dojíždíme vedoucího závodníka Víťu Řeháka. Úplně vidím, jakou má z toho 4km před cílem radost. Sjezdy pokračují a já přemýšlím jak to nejlíp zahrát. Jediné co mě napadá je to v závěru zkusit urvat na hřišti ve sjezdu, protože Ota má jen 34/11 proti 38/11 převodům co vezu já. Z úvah mě probere rachtání, zřejmě nějaký klacek, nevěnuji tomu pozornost do doby než potřebuju začít šlapat a nejde to. Dvojička mi hned ujíždí a já smutně koukám na prověšený řetěz a klacek v šaltru. Mít na to sílu tak řvu vzteky, boj o první dvě místa je pro mě tímto passé. Zastavím, vyndám klacek a demoralizovaně se sunu k cíli. Ve výšvihu nad golf lezu z kola ještě jednou, abych dal ručně malou pilu, porce bahna už je dneska na přesmykač moc. Bez motivace to lehce dotáčím, cílem projíždím na třetím fleku celkově a druhém v kategorii.

Na jednu stranu spokojenost, na druhou ale naštvanost. Tolik smůly na jeden závod, to se u mě nevidí. Nebyl jsem v tom dneska zdaleka sám. Jonti hned v úvodu píchnul a musel dojet celý závod na duši v zadním kole, což výrazně snižuje, v podmínkách co panovaly, šanci na dobrý výsledek. Korunu tomu nasadila Šárka, která celý závod v klidu kontrolovala na čele ženských kategorií, jen proto, aby si 4km před cílem spletla odbočku do jiného sjezdu a zajela si 11minut, díky čemuž přišla o absolutní prvenství. Naštěstí v kategorii to hodilo první flek a druhé místo celkově. Jediný odvážný z nás byl Jirka, který vyzval dlouhou trať, kde si užij nejen bahno ale i bouřku s krutým deštěm v závěru. Celkově tedy dvě bedny z 65ky a všichni živi a zdrávi, to rozhodně z Malevilu není málo. Příští rok doufám v plné sestavě a kdo se vrátí bez bedny, bude celá rok ostatním leštit tretry laugh

 

Fotogalerie: 

Související články

Powerbar Posázavím

Už tomu jsou čtyři roky co jsem poprvé vyměnil polibky pod rozkvetlou třešní za dřinu bajkového závodu a ne jinak tomu bylo i letos. V Mnichovicích se rok od roku schází více lidí a větší konkurence a Posázavská 50. V deset ráno se na start postavilo téměř 850 bikerů, rekordní...

Albion Day By Night - 23/8

Pro tento podnik jsem se rozhodl na poslední chvíli. Napsal jsem Jontimu s tím, že to bude taková malá 24 hodinovka a že jedem v pohodě na bednu. Souhlasil a tak startu závodu s podtitulkem „sedmihodinový štafetový MTB masakr“ nic nebránilo. Motivace do závodu byla i ta, že přesně v den závodu jsem slavil 30té narozeniny a chtěl jsem si tedy dát hezký dáreček. Před závodem jsem si nastudoval výsledky z 06 a 07, důkladně prošel startovní listinu a určil předem naše největší soupeře i černé koně závodu a trochu nahlédl do taktiky jak se jezdilo. Na místo jsme dorazili ve třech ještě se Simčou, která se o nás v pauzách mezi koly starala, což alespoň mě hodně pomohlo.

Viprahlý Bajkonur 18.4.2009

Rok se sešel s rokem a je tady další ročník populárního MTBO. Letos to pořadatelé řádně nafoukli a místo loňských 4 hodin nám vyměřili limit rovných 7. Kategorie solo nebyla vypsána a tak jsem se domluvil s Otou, že si to dáme spolu. Plán byl, že to bude lehké rozjetí před sezonou a o tom, že...