Oetztaler RadMarathon 2014

Šárka: Letošní sezona se pro mě nesla ve znamení renesance silniční cyklistiky, a tak když se mi shodou okolností naskytla možnost startovat na legendárním Ötztaler Radmarathonu, neváhala jsem ani setinu sekundy... Do startu zbývalo něco přes dva týdny, na které mi Milan pečlivě rozplánoval finální přípravu, a já začala natěšeně stříhat metr. Taky Ničitelce se dostalo nevídané koncentrace servisních zásahů, jako třeba nová patka nebo velká pila, pro kterou se stala letošní porce kilometrů hřebíčkem do rakve. Scandiová stará dáma sice není žhavým kandidátem na Fondo Bike of the Year, nicméně po jarním upgradu zápletů je ve své nejlepší vrchařské formě, a tak mě ani nenapadne na závod řešit jiný stroj. Ale jak už to tak bývá, člověk míní, osud mění, a tak jsem z pověstného plánu odjela slovy jeden trénink a ve zbytku času zkoušela všemi možnými i nemožnými způsoby vypudit virozu, která mě skolila hned druhý den poté, co se vše domluvilo. Ve čtvrtek tedy sedám k Márovi do auta s rozporuplnými pocity a moje poslední naděje se upínají k léčivým účinkům horského vzduchu.

Páteční rozjetí s Márou na kávičku do Öetzu naštěstí vlévá do žil optimismus, který ovšem vzápětí tlumí předpověď počasí. Sníh na Timmelsjochu má sice napadnout jako už tradičně až v pondělí, nicméně déšť nás nejspíš nemine. Veškeré ambice se smrskávají na dojetí, zimu a déšť na závodech nesnáším. Sobotní příprava v podobě luxusní večeře v restauraci Ice Q  ve 3000 m n. m. sice trochu rozhání nervozitu, ale k večeru se začíná hlásit regulérní starťák. Poslední instrukce ohledem jídla a tempa na dálku od Milana, budík nařizuju na 4:15, celkem zbytečně, neb téměř celou noc strávím pozorováním stropu, v hlavě směs nervozity a nedočkavosti. Jeho zvonění je tak pro mě spíš vysvobozením, konečně můžu myšlenky zaostřit na konkrétní činnosti. Ke snídani dvojitá dávka ovesné kaše a houska s nutellou, v 5 ráno celkem výkon. Venku tma a zima, nicméně silnice jsou suché a nebe bez mraků. Finální rozhodnutí co se týče oblečení tedy krátký set, návleky na ruce a nohy, vesta a záložní větrovka. Na klouby hřejivka, nowind rukavice, na krk šátek a pod helmu běžkařská čelenka Bj.

Když se v 6:15 spouštím z penzionu na start, koridor už je solidně plný. První tři sloty jsou vyhrazené rychlíkům a VIP, za nimi pak už jednotný prostor pro všeobecný plebs. Na jeho konec se mi samozřejmě nechce, představa prodírání se balíkem během úvodních 30 km sjezdu do Ötzu není moc lákavá. S drzostí nakumulovanou během uplynulé dekády závodních sezon tedy najíždím odpředu a prosmýknu se z boku hned za pásku oddělující VIP vlnu, kupodivu se nikdo ani moc nepohoršuje. Vymetený nebe narušuje jen pár červánkových mráčků svítání, kochám se. Zapínám polar, na tepáku 120, atmosféra evidentně dělá svoje. 6:45, startovní salva, balík se dává do pohybu, sen začíná...

Z úvodního sjezdu jsem měla obavy, které se naštěstí ukázaly jako neopodstatněné. Balík jede spořádaně a lidi si nechávají až nezvykle velký odstup. Dalším překvapením je, že na 50-12 se dá ušlapat i 70 km/h. Sjezd si vyloženě užívám, opojení z rychlosti, endorfinový rauš... Za Längenfeldem dojíždím Máru, který startoval z VIP vlny, zakřičím, zamávám a ujíždím dál. Když se v Ötzu profil zlomí do stoupání na Kühtai, ani mi to moc nevadí. Větrovka putuje do kapsy, rozepnout vestičku a hurá na úvodní brdek, 1200 m výškových v kuse. Instrukce zněly jasně - první kopec nepřepálit a jet max 160 tepů, což by mi mělo dát na solidní VAM 850. Řadím tedy pokorně kašpárka, ovšem i když kadenci snížím na nutné balanční minimum, tep neklesá pod 170. Přepínám polar radši na jinou obrazovku a je mi jasné, že tepy jsou dneska zkrátka totál mimo a že budu muset jet čistě na pocit. Ale že ten pocit stojí za to, nohy šlapou jako hodinky a ve strojově přesném tempu postupně ukrajují výškové metry. Dlouhou chvíli si krátím povzbuzováním krajanů, které potkávám, a přemýšlením nad tím, jaký asi VAM dávají koně, kteří se prodírají balíkem. Před závěrečnou pasáží stoupání dávám první gel, atmosféra nahoře úžasná, davy fanoušků, hudba na plný pecky, prudký závěr tak vystřelím, ani nevím jak. Občerstvovačku ignoruju, pití mám dost, jen zapínám vestu a hurá dolů.

Pod sjezdem z Kühtai se hned formuje celkem solidní skupinka, ideální konstelace na šlapavou rovinu do Innsbrucku. Tempo zpočátku mírné, všichni loví z kapes jídlo, a tak si taky vytáhnu flap jack. Když se ho ale pomocí zubů marně snažím rozdělat, v duchu si nadávám za to, že mě nenapadlo si obal roztrhnout předem. Vlaju na konci skupiny, která pomalu dojídá, navyšuje tempo a lehce mi cuká. No co, to si docvaknu, hlavně se najíst. Můj omyl mi dochází záhy a začínám propadat skepsi z nechtěné ITT, když tu kolem mě profrčí osamocený Němec se stehny hodnými Greipela. Okamžitě hákuju, vděčná za to, že jsem se ve vlastní blbosti nemusela koupat příliš dlouho, a za chvilku už jsem komfortně zašitá ve skupině.

Stoupání na Brenner začíná sice mírně, ovšem tempo skupiny se mi brzy začne zajídat. Pomalu si vystupuju, nehodlám se nechat vybláznit. Ocitám se zase sama, tentokrát mi to ale nevadí, držím si svoje tempo, kochám se krajinou. Dávám mixitku, sice nemám hlad, ale příležitost v klidu se najíst se musí využít. Když se profil zlehka srovná, akorát mě dojíždí skupinka tří borců, hákuju, postupně sbíráme další kusy a než se profil opět zvedne, z malé skupinky je solidní balíček. Na Brenneru už musím doplnit bidony, a tak ač nerada zajíždím na občerstvovačku. Ve všeobecném mumraji se snažím proboxovat pro pití, ionťák nikde nevidím, tak beru za vděk vodou a ledovým čajem a rychle zpátky na trať.

Krátký šlapavý sjezd střídá stoupání na Jaufenpass. Téměř konstantní sklon kolem 8%, necelých 1100 výškových metrů, hodina a půl dřiny. Dávám gel a opět přepínám hlavu do strojového climbing modu. Tempo chladím, co to jde, přeci jen v nohách už je těch 140 km znát a z profilu přilepeného na řidítkách zlověstně ční ještě závěrečný Timmelsjoch. Na občerstvovačce kus pod vrcholem Jaufenu doplňuju oba bidony a snažím se ještě naposled něco normálního sníst. Pomazánky nechci riskovat, koláče sice vypadají lákavě, nicméně dám jeden kousek a málem se udusím, poslední pokus s banánem, ale jak na potvoru je nezralý, takže putuje do koše a já vytahuju z kapsy poslední flap jack, zapíjím kolou a vyrážím do závěrečných serpentýn. Začíná se ochlazovat, nohám se už moc nechce, ale těsně před vrcholem natlačím ještě gel, navíc nahoře je opět živo, fanoušci, zvonce, hudba, a tak nakonec vyletím nahoru zase vysmátá a rozjančená.

Ze sjezdu z Jaufenu mám respekt, podle vyprávění ostřílených borců je prý šíleně rozbitý s hlubokými podélnými puklinami. Na předstartovním brífinku jsme se navíc dověděli, že ve spodní části položili před dvěma dny úplně nový asfalt a že akorát vyvzlínal olej, takže bude jako mejdlo. No nic moc představa. Jaké je ale moje překvapení, když povrch nevypadá o moc hůř, než jsme zvyklí z domoviny a podélné pukliny jsou evidentně vyspravené. S nadšením tak vykrajuju serpenýny dolů, jen na tom novým asfaltu to krotím možná víc, než je nutno, na oleji už mi to kdysi ujelo a nechce se mi to opakovat. V St. Leonhardu dávám další gel, ulice jsou plné lidí, dokonce na chvilku vysvitne slunce, takže najednou jako by těch 180km z nohou někdo vymazal. Při průjezdu branou v začátku stoupání poprvé kontroluju čas na polaru, 6:40. V duchu počítám, Timmelsjoch má necelých 1800 m, při VAM 700 to je cca 2.5h, pak už jen 25 km sjezd s vloženým minibrdkem, cca 45min, čili je reálná šance pokořit vysněnou 10ti hodinovou hranici! Když to pro jistotu ještě jednou přepočítám, nastupuje totální euforie a s nadšením se zakusuju do stoupání. Spodní část má celkem přívětivý sklon, nohy točí skoro samy, paráda. Po chvíli mě dojede borec na supersixu, Helmut, a že prý už mě dneska dojíždí po čtvrtý, že mám hrozně rychlý občerstvovačky. Vysvětluju mu, že nejsem zvyklá na závodech stavět, že není dobrý nechat ztuhnout nohy a že je stejně lepší jíst to, na co je člověk zvyklej, čili že stačí jen rychle doplnit pití. Nakonec strávíme v družném hovoru a svižném tempu celou hodinu až do občerstvovačky v Schönau. Napadne mě, jestli by nebylo bývalo lepší místo vykecávání šetřit síly, ale pro psychiku je to nedocenitelná vzpruha a nějak tuším, že hlava ještě bude potřeba.

Na občerstvovačce dám jen kolu a gel a vyrážím vstříc posledním 12ti km a 750ti výškovým metrům Timmelsjochu. Začíná lehce mrholit. Helmut se loučí, že prý to zkusí narvat, co to dá. Mám podobný plán, nicméně mi to nedává tolik, co jemu, a tak mi parťák mizí v dál. První půlka ještě jakž takž, poslední občerstvovačku míjím bez povšimnutí, 7 km to go, posledních 500 výškových. Nad hranicí 2000 m n. m. začíná být sklon už konstantně dvouciferný, mrholení přechází v mírný déšť, houstne mlha, klesá teplota. Nohám se nechce, 34-27 je sice o chlup lehčí, než vozím normálně, ovšem teď bych vraždila za bikový převody. Lámu nekomfortní kadenci, ale to není to nejhorší, nohy jsou zvyklý a něco vydrží. Uvědomuju si bolest. Ramena, ruce, bedra, břicho, žebra. Celý tělo v křeči, krystalicky čistej sufferfest. Silou vůle se posunuju nahoru, bolest je přece jen stav mysli, co chvíli se postavím do pedálů a prodýchám bránicí, křeč v zádech tak aspoň trochu povolí a dá se jet dál. Už jen 40 minut, už jen půl hodiny... Na polar radši nekoukám a ubíhající čas jen odhaduju. Slyším povzbuzování a zvony a nechám se ukolébat nadějí, že za další serpenýnou už je konec. Nebyl. Zoufalství zkouším zahnat evervitene s kofeinem, bezúspěšně. V mlze není vidět nic, ale stejně radši hypnotizuju asfalt pod předním kolem. Z rozjímání nad důvody dobrovolného sebepoškozování mě vytrhne až Didi Senft alias El Diablo, když se vedle mě zjeví s vidlema a halasným pokřikem. Chvíli běží se mnou a nakonec mě postrčí, vděčná za dopředný impuls, který jsem nemusela lovit z vlastních tenčících se zdrojů, se ani nepohoršuju. Konečně tunel, konec, neskutečná úleva, i když na jeho druhé straně padají provazy vody. Nasazuju větrovku, sundávám brýle a vydávám se do lijáku.

Šlapavá rovina, několik dalších tunelů a konečně čipová brána. Kouknu na polar, 9:10, nepopsatelnej pocit. Bolest se rozplývá jako mávnutím kouzelného proutku, ale abych to neměla úplně zdarma, kousne mě křeč do stehenního úponu pod levým kolenem. Protáhnu nohu a přemýšlím, jak budu vytáčet levotočivý zatáčky. Nakonec zatnu zuby a na rovným úseku šlapu do brzd, po chvíli křeč povolí. Ufff. Sjezd z Timmelsu musí být za sucha super, hezkej asfalt, pěkný točky. Teď ale připomíná spíš vodní tobogán. Nechám to trochu rozjet a zkusím brzdy, když ale zjistím, že reakční doba jejich účinku se počítá v jednotkách vteřin, radši přibržďuju kontinuálně a spoléhám na vodní chlazení. Vložený brdek je tak vítanou příležitostí protáhnout zápěstí a prsty ztuhlé od brždění, nohám už je to úplně jedno. Valím dál, déšť mi dávno přestal vadit, jsem totál durch a mokřejší už nebudu, ale kupodivu mi není vůbec zima, pomalu nastupuje cílová euforie. Obergurgl, Zwieselstein, Sölden! Rovinka, zatáčka, brána, je to tam... Koktejl emocí, slzy, řev, nadšení. Sen se splnil, čas pod 10 hodin, na který jsem si před závodem sotva troufla jen tajně pomyslet.

V cíli potkávám ještě Helmuta a gratulujem si, omlouvá se, že mě na Timmelsu opustil a dává mi deku. Vzápětí volá Tomáš, už převlečenej v suchým mě čeká s Jitkou a teplým čajem, na mobilu mezitím přistane SMS s gratulací od Milana, ta moderní doba je neskutečná. Chvíli porozprávíme, ale čeká mě ještě posledních skoro 200 výškových do penzionu, tak nechci nechat nohy úplně ztuhnout a vyrážím nahoru. Horká sprcha se blíží Nirvaně, online pak sleduju počínání ostatních a na Skypu krmím Milana s Emou nejčerstvějšími dojmy. Nakonec jsou všichni v pořádku v cíli, velká úleva. Na vlně lehké euforie se přesouváme na večeři, zasloužený steak, výměna dojmů se spolubojovníky, v noci pak konečně spím, jako zabitá.

Pochopila jsem, proč se každý rok vydávají tisíce šílenců vstříc bolesti a utrpení nejen na Ötztaleru. Děkuju Márovi, že to na poslední chvíli spunktoval a zajistil vskutku exkluzivní program i ubytko. Velký dík patří Jitce, že mi umožnila start. V neposlední řadě dík Milanovi za luxusní servis a cenné rady a spoustě dalších kamarádů za podporu. Teď už jen doufat, že se na přístí rok usměje štěstí v losování...

 

Fotogalerie: 

Související články

Zbraslavská Osma Jaro 2008

Podle všech pravidel tréninku by po těžkém závodu měla následovat kompenzace a klid. Ovšem pravidla jsou tady většinou k tomu, aby se porušovala a tak jsem se hned následující den po Malevilu vydal na Zbraslav na malý XC závod Zbraslavská Osma. Jezdí se zde již tradičně na jaře a na podzim a na startovních pozicích se míchají opravdoví hobíci s ostřílenými borci, kterým nedělá problémy jezdit bednu na velkém závodě.

Zahořanská Klika 14/9

O nultém ročníku tohoto závodu jsem se dozvěděl jen den před jeho konáním. Jediná informace byla: v 10:00 v Libři na fotbalovém stadionu, 45km. Co víc vlastně je potřeba vědět? I tak jsem ještě stačil myšlenkou na účast nakazit Jitku s Petrem. Osobně jsem účasti moc šancí...

Zbraslavská Osma XC 9.5.

Již druhým rokem se jel změněný okruh a navýšený počet kol. Technicky nenáročné XC na okruhu 1,3km každoročně přiláká pár desítek závodníků a závodí se o každý metr a sekundu. Měl jsem na výběr kategorii Masters a Elite. Zhodnotil jsem, že Masters bych na 99% vyhrál bez většího boje a zapsal se...