Powerbar Posázavím

Už tomu jsou čtyři roky co jsem poprvé vyměnil polibky pod rozkvetlou třešní za dřinu bajkového závodu a ne jinak tomu bylo i letos. V Mnichovicích se rok od roku schází více lidí a větší konkurence a Posázavská 50. V deset ráno se na start postavilo téměř 850 bikerů, rekordní číslo účastníků. Klasicky šachy na startovním roštu, vlna nevlna chrti se rvali o místa v první lajně a věděli proč. Trasa závodu je ke konci prvního stoupání méně propustná než by bylo záhodno a nikomu se nechce prokládat boj o místa pěší turistikou. Radotínský team stál zhruba okolo 80 fleku, což nebylo nejhorší, ale ani ideální. První kopec jsme s Otou jeli totální krev a předjížděli co se dalo. Trochu to komplikovala účast „VIP“ šneků v první lajně, kteří měli číslo sponzorsky a občas technickou chybou zpomalovali rozjetého hada.

Po čtvrthodince se to už natáhlo a rozskupinkovalo a mohlo se závodit naplno. Podařilo se mi dotáhnout Milana Fajta z Hakru /vzpoměl jsem si na Buldovu hlášku z Bikechallenge „fight Fajt“/ a až do Senohrad jsem jel ve skupince. Nebylo to ani tak hákování jako spíš psychická vzpruha. Ve sjezdu k tunelu – místní specialitě- mě brzdil nějaký šnek a skupinka mi ujela, věděl jsem, že je to celkem jedno a až do Voděrad je jedno jestli jedu sám nebo ne. Za tunelem se trasa před dvěma lety změnila a původní nudné pasáže do Ondřejova byly nahrazeny pěknými singlíky a lesními cestami. Rozhodně to zvýšilo atraktivitu i obtížnost tratě. Na Kališti jsem dal preventivní gel a pokračoval lesní pasáží do Ondřejova. Tady jsem si před občerstvovačkou prohodil Bidon –díky Jirko- a pustil to lesem a loukou na Zvánovice, prudká točka a krátký výjezd k nejtěžšímu sjezdu tratě. Na ten jsem se těšil. Jela za mnou početná skupinka, ze které moje tempo z kopce ustál jen jeden borec. Kdybych nejel na semislicku tak by to bylo i lepší, ale bylo to na blátě a tak trochu motocross.

S dávkou adrenalinu v žilách jsem profrčel brod a dal se do stoupání na Voděrady. Nechal jsem se zase dotáhnout skupinkou a odpočíval. Z Voděrad následuje cca 11km rovinek a tam bych sám přišel o hodně sil. Před závěrem stoupání jsem si pochutnal na lahvičce nakopáváku od survivalu a na čele skupinky 6 bajkerů najel do rovinatých šotolin. Trochu mě to zklamalo, protože jsem v podstatě střídal jen s jedním bikerem z Autorů, ale i tak mi to pomohlo. Jelo se dost volně, až jsem měl strach, aby nás někdo nedotáhl. Šetřil jsem síly na konec a odhadoval jak na tom budu do finiše. Cestou jsme pozbírali pár mrtvolek a skupina se rozrostla na cca 11 kusů a už tu bylo závěrečné prudké stoupání na Klokočnou. Kdo znal trať věděl, že tady se rozhoduje. Napálil jsem to a na vrcholu byl druhý. Následoval sjezd vesnicí a po louce, kde se

na nás dotáhli dva další a ve skupince 4 jsme frčeli singlíkem do Mnichovic. Plnej kotel přes dva brody a otáčka do stoupání ke kostelu. Skupinka se natáhla a já jel bohužel na konci, dal jsem si odstup do brodů, protože jsem věděl, že není těžký se v nich hodně rozbít. Ve finiši jsem ještě jeden flek utrhl a projel tak branou na 30 místě 11 v kategorii. Čas a místo teamu zatím není oficiálně k dispozici, ale počítám, že 6-8 místo by to být mohlo. Vzhledem ke konkurenci jsem spokojen. Čas 2,01,08; 52km; AVG TF 173; max TF 186. Od vítěze Martina Horáka jsem dostal 15,39.

MTB Posazavim Powerbar


Související články

XC Nasavrky 13.4.2008

Po sobotním poháru jsem přespal v Pardubicích u příbuzných a na lehké vyjetí vyrazil do Nasavrk. Již potřetí se tam jelo XC jako součást ceny Nasavrk v běhu. Běh je velmi známý, dorazila obrovská konkurence. Prvních osm běžců absolutně tradičně z Afriky, vítěz pražského ½ Hervisu doběhl až 4tý. Na XC, letos byla slibovaná nová technická trať, dorazilo i několik jezdců ze soboty, kteří dali Nasavrkám přednost před Pardubickou Alpinou.

Salzkammergut Trophy 2008, 2. část

Jak sem již slíbil v minulém článku, zde je pokračování a další report ze Salzkammergut trophy 2008. Po týdením bikování v rakousko – italských dolomitech jsme se v pátek ráno zabalili, naložili kola, věci i sebe do auta a vydali jsme se směrem Salzburg, do místa našeho dalšího ubytování. Cestou jsme se ještě naposledy stavili v Lienzu, kde jsme natankovali kvalitní a opravdu lepší benzín než v ČR (o litr nižší spotřeba i s klimatizací) a pak jsme již upalovali směr Spittal a dál Taurenským tunelem po dálnici do Salzburgu. Do místa našeho ubytování jsme dorazili lehce po druhé hodině odpoledne. Po drobném nedorozumění jsme se ubytovali v pronajatém bytu v domě na kraji Salzburgu, kousíček od německých hranic. Vybalili jsme a odpoledne jsme se jeli všichni společně lehce projet před zítřejším závodem. Večer pak za námi dorazila Jana Martínková s Michalem Prokopem, a tak jsme na zítřejší závod byli komplet. Kromě Michala který jel 200 km trať, jsme všichni byli přihlášeni na krátkou variantu, tedy 56,7 km dlouhou trať.

1. závod KPŽ - Kutná Hora

Na první závod Kola pro život 2009, což je mimochodem již 10. Ročník, jsem se přihlašoval až na poslední chvíli, tedy na startu. Z toho také vycházela moje startovní pozice která nebyla moc příznivá. V minulých letech jsem KPŽ moc nejezdil, takže ani body nejsou. Smířil jsem se tedy s tím, že...