Pražská 50 2009

Pražská 50 - jeden z nejdůležitějších závodů sezony pro náš team. Super výsledky, super výkony, super počasí... Pohledem Oty, Lukáše, Honzy a Blackyho:

Ota:

19. září 2009 – to je datum, které znamená jeden z nejdůležitějších závodů sezony nejen pro mě, ale pro celý team. Ale vezmu to popořadě.
Je 14 dní do závodu a já upravuji trénink na tento závod. Vynechávám akademické mistrovství v XM v Jedovnicích u Brna. Víkend před závodem využívám teplého počasí a makám naplno v kopcích na silnicích okolo Prahy. Poslední dny využívám k rychlejším intervalům a aktivnímu odpočinku na kole.
Pátek večer – začínám mít trochu starťáka. Koukám na startovní listinu a posílám poslední SMS klukům, že se zítra potkáme na prezentaci, pojedeme v plné polní (dresy, kalhoty, ponožky a rukavice NW, výživa Enervit, pláště Schwalbe, atd.) Wink a budeme bojovat. A boj to byl tvrdý.
Je sobota ráno, těsně před startem v Praze Dejvicích, stojíme na startovní čáře a čekáme na start. Počet lidí v soutěži teamů využíváme na plno, jedeme v kompletním složení a jako pátého dobíráme Dana Vágnera (jel s námi i loni a jel velmi dobře). Dívám se vedle sebe a vidím spoustu soupeřů. Včerejší startovka fakt nekecala  Naši největší soupeři: team Cyklotrénink (Hruška, Kugler), a team Bikeranche, loňského vítěze (Bubínek, Tatíček). Taktika na závod je jasná. Držet se vpředu, držet se pohromadě, makat a jet totální podlahu od startu až do cíle.
Start – první kopec, jede se podlaha. Po pár stovkách metrech cítím lehké pálení v nohou, ale naštěstí to je rychle pryč a rvu to s ostatníma. Přichází nájezd do terénu, před mne jde Lukáš i Blacky, rychlý průjezd parkem a první ostřejší sjezd s patníkem uprostřed. Pár vteřin a vidím na zemi se válejícího Lukáše, naštěstí se rychle zvedá a jede dál. Blackyho dojíždím dole v Šárce a začíná spolu stoupat na druhý kopec. Je to ten správný prďák nahoru, na krev a naplno, pak lehký odpočinech a znova nahoru k sanatoriu. V úvodu mi Blacky lehce cuká, a snaží si dojet úvodní skupinku, kde jasně udává tempo Hruška a kluci z Bikeranche. Jedu s Danem, tep skoro na max. U sanatoria nás dojíždí Lukáš a začíná udávat v kopci tempo. Pro mě to je jasný signál k tomu, abych s ním uvisel. Vím, že pak máme více šancí na úspěch. Jsme na hoře, já se vzpamatovávám a začínáme makat. Čelo je pár desítek metrů před námi. Beru špic, a začínám tahat. Přijíždíme do Horoměřic, ohlížíme se jak velká jsme skupina. Rychlým pohledem zjišťujeme, že nás je cca 11, je to hodně, ale věřím, že se neudržíme pohromadě. Po výjezdu ze Statenic následuje menší stoupání. Asfalt, špice se ujímá Lukáš. Jede slušné tempo, těšně před odbočkou na pole ho střídám. Je to polní cesta, hodně děr a ostrých kamenů. Snažím se jet stejně rychle jako to rozjel Lukáš. Nemám tento úsek rád, ale s překvapením zjišťuji, že se nám podařilo skupinu řádně natáhnout. Přijíždíme do Přílep, máme malinký náskok, křičím na Lukáše, že pojedeme, nebudeme čekat. Jsme 3 a snažíme se ujet, ale dlouhý asfalt k Loutenic nám nepřeje, skupina se sjíždí a jsme zase v maximálním počtu. Další nájezd na pole, do předu jde jezdec Kofoly (David Klap), ale na poli vadne, tlačím se před něj a v dalším nájezdu na asfalt ve Skvrni, už sem opět na čele. Špic mi tentokrát střídá jiný borec, schovávám se do skupinky, takticky za Lukáše, Táhlé stoupání až k polnímu výjezdu je dobré jet za větrem. Šetříme energii a takticky se střídáme. Na konci stoupání už jsme s Lukášem opět na špici. Mírný sjezdík, jdu na čelo, Lukáš za mnou, ostrá pravá. Zde je výhoda znalosti trasy, včasné zařazení znamená opět malý náskok. Ztrácíme člověka ze skupinky. Čekám na Lukáše, někde se tam lehce zaseknul. Ujíždět nemá smysl, skupina by mě lehce dotáhla a mě by to stálo hodně sil. Před námi vidíme Blackyho ve 3 členné skupince. Pustil čelo závodu, utavil by se a maká pár desítek metrů před námi. Po průjezdem pole přichází lehký singlík mezi keři. Dávám pilu a jedu podlahu, znám dobře trať dá se najet pár metrů k dobru. Trhám skupinku, Lukáš za mnou  spolu s ním další pětice. Otáčím se a zjišťuji dobrou zprávu. Je nás o další dva jezdce méně. Plán vychází. Asfaltový sjezd do Zákolan, beru gel a opět kontroluji počet lidí ve skupině. Průjezd obcí a asfaltová prudký kopec nahoru. Lukáš jde na špic, dává tomu maximum. Zvedám se ze sedla a jedu za ním. Borec vedle mě jen protáhne obličej, ptá se čím ho krmíme. Těžce mezi zubany procedím, že Enervitem Cool Lukáš získává pár metrů k dobru. Ohlížím se a opět trháme skupinku. Lukáš na mě na kopci čeká, dojíždím ho a křičím, že jedem, že je nás zase míň, sjezd a dostáváme se k Zákolanskému potoku. Beru špic a tahám. Lukáš v háku, pokouším se ujet, ale skupinka chudší o další borce nás sjíždí těšně u brodu Nového Mlýna. K brodu se řítíme docela slušnou rychlostí, bleskově promýšlím, jak to provedu. Jedu na lávku, Lukáš vodou. Míříme k Okoři k občerstvovačce. Beru si novou láhev enervit s ionťákem a upalujeme směr Číčovice. Na špici mě opět střídá Lukáš, kterého po chvilce ve stoupání k poli směrem na Tuchoměřice střídá jeden z posledních jezdců, který s námi zůstal. V tuhle chvíli je nás celkem 5. Před nájezdem na pole bere špic opět Lukáš. Po poli to švihá docela rychle, sotva mu stačím. Přijíždíme k Tuchoměřicím, beru si poslední ampuli kofeinu a řítíme se obcí k lesnímu stoupání na Juliánov. Točíme se, lehce fouká. Nájezd do lesa na stoupání a jdu na špic opět já. Snažím se jet co nejrychleji, před sebou jsme zahlédli skupinku s Blackym. Nahoře na chvilku bere špic borec ze Spinfitu, po chvíli ho však střídám. Sem ale trochu tuhý, a tak se schovávám za Lukáše. Proletíme Padesátníkem a Blackyho máme pár metrů před sebou.
Přichází posledních 20 min závodu. Rozhraní pole a lesa, můj oblíbený úsek. Nasazuji k ataku, křičím na Lukáše a Blackyho, ať jdou do háku, zkusíme ujet. Bohužel Blacky nemá brýle, je to problém, šero lesa mu znemožňuje uviset. Nestačím to zpozorovat hned, ale po chvíli se otáčím a čekám na kluky. V tuhle chvíli je nás skupinka o 6 lidech a v ní jsme 3 z teamu. Zatraceně dobrá pozice na finální útok. Přichází sjezd do Šáreckého údolí, vzpomínám na rady Blackyho z loňska a ostrou pravotočivou zatáčku na louce jedu hodně z leva. Blacky za mnou, Lukáš za Blackym. Bohužel přichází to co se nemělo stát. Ve sjezdu na kamenech Blacky proráží duši. Bohužel jsem už pod ním a nestačím mu hodit bombičku se vzduchem na rychlou opravu. Dole mám k dobru pár metrů, v mžiku se rozhoduji zda jít do útoku nebo ne, ale rozhoduji se počkat. Čekám i na Lukáše. Dotáhneme to pod poslední kopec na Jenerálce. Přichází rozhodující chvíle závodu. Poslední kopec na Hanspaulku. Opět dávám na rady Blackyho z loňska, jet s svoje tempo, zbytečně se neutavit. Lukáš mi to jen potvrzuje, křičí na mě ať si jedu tempo. Dávám na rady obou. Lukáš jde přede mne a lehce mi ujíždí. Mám ztrátu pár metrů, ale na vršku to je už metrů víc jak 50. Nechci Lukáše nechat ve spurtu samotného a pokouším se o poslední vymačkání sil. Ve sjezdu do Dejvic, jedu absolutní hranu, v ostré levotočivé zatáčce podjíždím posledního borce a schovávám se do háku za Lukáše. Řítíme se maximální rychlostí do místa startu a cíle. Chybí nám už jen objet blok baráků a jsme v cíli. Naposledy kontroluji pozici. Máme náskok, do cílové rovinky dojíždíme sami. Houknu na Lukáše a rozdáváme si malý spurt mezi sebou. Nakonec o necelou sekundu jsem v cíli dřív než Lukáš.
Cíl – jsme na hadry, kyselé nohy, zkřivené obličeje. Máme toho dost, ale je dobojováno. Super výsledek. Perfektně zajel Dan, dlouhou jel s námi ve skupince ale pak jsme ho někde ztratili. Dojíždí pár minut po nás, ke skvělému zjištění pár minut po Danovi doráží Blacky a chvilku po něm i Honza. V cíli tedy máme kompletní team. Radujeme se, protože víme, že jsem jeli dobře a bude z toho skvělý výsledek. Jedeme se vyjet. Money mouth
A je to tu. Výsledky a vyhlášení. Začnu popořadě. Honza 37. celkově, 20. v kat. M30,  Blacky 31. celkově a 11 v kat. M40, Dan 25. celkově a 8. v kat. M40, Lukáš 15. celkově a 9. v kat. M30 a já 14. celkově a 8. v kat M30. Tombolu jsme letos nikdo nevyhrál, zato jsem obhájil prvenství v kategorii nejrychlejší student v Praze, stejně jako Šárka (vyhrála stejnou kategorii, v ženách Z30 3. místo). Spolu se tak můžeme pyšnit titulem Akademický mistr Prahy pro rok 2009. A to nejlepší na konec. V kategorii firemních teamu bereme 2. místo a obhajujeme stejný výsledek jako loni. Loňští i letošní vítězové Bikeranch opět potvrdili svoji pozici.

Lukáš:

Pražská 50 je pro mě již tradiční záležitost a tak s ní počítám každým rokem.  Tentokrát jsem ji prvně jel v teamové soutěži, kde jsme se sešli v plném počtu. Zvolil jsem dlouhé rozjetí s intenzivními úseky abych se dostal do tempa. Po sezoně již cítím únavu a tak jsem poměrně pauzoval v týdnu před závodem. Na start jsem se zařadil asi 10 minut před startem. První kopec je široký a tak se ihned po startu začalo pole trhat. Visel jsem v první skupině, která se tradičně odděluje na zvolnění kopce mezi domy v Dejvicích. Pozice slušná, nájezd do lesoparku v pořádku, tempo se stabilizovalo. Jelo se mi fajn, tak fajn až se něco muselo stát... Na nahrnutém štěrku, a pravděpodobně odvaleném kamenu, mi podjelo v zatáčce přední kolo a šel jsem k zemi. Hned jsem se zvednul a mezitím projela i čtveřice našeho týmu. V dalším stoupání, které je hodně prudké, se dostávám před Honzu a dotahuji Otu a Dana. Spolu jsme jeli i před další stojku až na pole, kde začínají rovinky. Tady se podruhé lámal chleba, naštěstí jsem se oklepal a nebyl jsem „odlomen“. Další část závodu se odehrála především v mojí a Otově režii, kdy jsme udávali tempo skupiny. V Zákolanech, kde se trasa otáčí zpět na Okoř, jsem poodjel skupince, avšak nahoře jsem si zvolnil a počkal na Otu, stejně by nemělo význam plácat síly sólo jízdou. Podél vody do Okoře, pak krátký kopeček a následovalo pole s železničním přejezdem. Tady se naše skupina protřídila na 5 členů. Nikdo opět nechtěl moc střídat a tak jsme před roklí svěsili a nechali ostatní jet a tahat špici. V rokli jedu za Otou, stále pohromadě. U letiště fouká proti a nasazuji ostré tempo, před námi je blízko skupinka s Blackym. Před sjezdem do Šárky skupinu dotahujeme a tak jsme seřazeni v trojici v našich barvách. Ve sjezdu do údolí ale Blacky píchnul a tak je závěr na nás. Zlatnice rozhoduje, ne jinak to bylo  tentokrát. Najíždím do stoupání v klidu, svým tempem. Na vrcholu mám náskok a vypadá to že dojedu v klidu do cíle. Už je to jen asfalt z kopce, pohoda. Po pár zatáčkách se ale ohlížím a vidím jak se řítí Ota s ostatními. Dole jsem dojet, nechápu co se děje. Situaci jsme si ale pohlídali a v závěrečném spurtu mě Ota dává – ještě taky aby ne .Celkově je z toho 15. Místo, 9. V kategorii. V týmech je mise splněna – jsme na bedně! Druhé místo je slušné.

Honza:

Z mého pohledu byla letošní Pražská 50 docela těžký závod. Minulý víkend jsem absolvoval pro mě důležitý maratónský závod Specialized Rally Sudety na 120 km dlouhé trati.  Únavu z těla jsem vyklepal až ve čtvrtek, kdy jsem poprvé usedl na hodinku na kolo. Poté si dal páteční třičtvrtěhodinové rozjetí a čekal co se bude v sobotu dít.
Pro tým byl tento závod jasná priorita proto tedy ačkoliv bych měl dát spíš přednost dokonale regeneraci rozhodl jsem se zúčastnit a možná napomoci úspěchu. Bylo mi jasné že tým jede v plné sestavě a proto jsem bral velice vážně úkol náhradníka, co kdyby měl někdo problém a ztratil by drahocenné minuty. Jakožto maratónci mi vždy trochu trvá než chytím to správné tempo, což na tomto závodě je veliký problém. Nejhorší kopce jsou na prvních 15km a zde se závod tvoří.
Samozřejmě jsem tedy mírně ztratil a do klidnější časti tratě tak najížděl až ve čtvrté desítce.
Bohužel se v ní nenacházelo příliš aktivních borců a proto o nějaké stíhání a tahání špice jsem se staral převážně já. Naštěstí po zhruba 30ti minutách chytil jakési tempo a začali jsme tak dojíždět další odpadlíky.
Zhruba od Noutenic jsme jeli jen ve třech a tato miniskupinka nám vydržela až do Přední Kopaniny, kde nás dolítla pětka zezadu. V lesíku za Padesátníkem jsem jim cuknul avšak po zaváhání v Nebušicích kde jsem netrefil nájezd, se přede mě dostala celá sedmička jezdců. V následném sjezdu jsem jim to vrátil jízdou na hraně smyku. Přeci jen FastFred není nějaký držák v trávě.
Tuto skupinku jsem si tak přivezl až do finálního stoupání na Hanspaulku kde jsem všem ukázal záda a do sjezdu jsem šel s pohodovým několikametrovým náskokem. Jaké však bylo mé překvapení když jezdec ve volných kraťasech se v předposlední zatáčce dostal přede mne. Pomyslel jsem si že se půjde do spurtu. Ovšem tento borec mi přichystal ihned další překvapení a to když v poslední zatáčce mě nechal jít před sebe. Nezaváhal jsem a nasadil k dlouhému spurtu na který už nestihl reagovat.
Při finální analýze výsledků jsem se mohl pochválit za dobře odjetou zálohu našich elitních borců. Tak jako tři naše nejlepší časy tak také tři naše poslední časy dosahovaly na druhý flek v týmové soutěži. Za mě tedy spokojenost 

Blacky:

Závěrem sezony jsem si začal vybírat smůlu. Nejdřív nefunkční brzda v Záhořanech a teď kopec smůly v Praze. Ráno před startem lámu dioptrický klip brýlí, takže pojedu jak krtek. Beru kolo a v zadním pozoruji prasklý drát, je to divný večer bylo v pořádku. Nasazuju R Rona a R Ralfa  v provedení 2,1. Před startem místo řádného rozjetí ukecávám servisáka a dává mi náhradní drát do výpletu. Moc se mu to nechce centroval. Přeci jen bez tenzometru centrovat ZTR ráfky a 2-1,5-2 Revolutiony je riskantní. Po startu tomu nakládám jak nikdy a na třetím kopci u sanatoria jsem nejrychleji v životě. Následně odpadám čelní skupince, kterou ale už stihnul orvat Hannes. Nad Statenicema míjím odbočku a nějak mě to přestává bavit. Naštěstí přijíždí David z cykloservisu Petr a nějak spolu bojujeme dalších pár km. V polích mezi Holema a Zákolanama mě urve další skupinka a náladu mám na bodu mrazu. Pokračujeme ve třech, na Okoři beru láhev od Verči. Polevuju v tempu a ve třech pokračujeme vstříc cíli. Ve sjezdech a v terénu toho moc nevidím a tak jedu spíš intuitivně ale nic moc na jistotu. Ještě, že to není tak náročné. Nahoře v Šárce nás dojíždí Ota se skupinkou, ostatně jako každý rok. Bohužel mu nemůžu v terénu stíhat, tak polevuje a čeká. Skoro zbytečně, protože v posledním teréním úseku závodu mám defekt a tím se loučím definitivně s umístěním. Opravu flákám, už mi o nic nejde. Dojíždím s nevalnou náladou a s pocitem, že letos jsem si P50 opravdu neužil. Naštěstí super atmosféra v cíli mě rovná do pohody a užívám si hezký den. Doufám, že za rok bude štěstíčko zase na mé straně a užívat si budu i na trati. 

Související články

Plešivecká Držka 19.4.2008

Jarní brdská klasika, dvě kolečka okolo legendárního Plešivce jsou poctivým závodem. Jedno kolo má 17,4km a převýšení 653 metrů, což je velmi výživná porce, obtížností nad drtivou většinou závodů v ČR – na 100km by vyšlo převýšení přes 3800m…

Salzkammergut Trophy 2008, 2. část

Jak sem již slíbil v minulém článku, zde je pokračování a další report ze Salzkammergut trophy 2008. Po týdením bikování v rakousko – italských dolomitech jsme se v pátek ráno zabalili, naložili kola, věci i sebe do auta a vydali jsme se směrem Salzburg, do místa našeho dalšího ubytování. Cestou jsme se ještě naposledy stavili v Lienzu, kde jsme natankovali kvalitní a opravdu lepší benzín než v ČR (o litr nižší spotřeba i s klimatizací) a pak jsme již upalovali směr Spittal a dál Taurenským tunelem po dálnici do Salzburgu. Do místa našeho ubytování jsme dorazili lehce po druhé hodině odpoledne. Po drobném nedorozumění jsme se ubytovali v pronajatém bytu v domě na kraji Salzburgu, kousíček od německých hranic. Vybalili jsme a odpoledne jsme se jeli všichni společně lehce projet před zítřejším závodem. Večer pak za námi dorazila Jana Martínková s Michalem Prokopem, a tak jsme na zítřejší závod byli komplet. Kromě Michala který jel 200 km trať, jsme všichni byli přihlášeni na krátkou variantu, tedy 56,7 km dlouhou trať.

1. závod KPŽ - Kutná Hora

Na první závod Kola pro život 2009, což je mimochodem již 10. Ročník, jsem se přihlašoval až na poslední chvíli, tedy na startu. Z toho také vycházela moje startovní pozice která nebyla moc příznivá. V minulých letech jsem KPŽ moc nejezdil, takže ani body nejsou. Smířil jsem se tedy s tím, že...