Přes Dva Kopce 10.4.2010

Česká biková komunita jednoznačně ukázala, že má chuť závodit a vyprodala 600 míst tradičního otvíráku sezony Přes Dva Kopce už 14 dní před startem. Tento závod rok od roku získává na popularitě a též konkurence se hodně přiostřuje. Dříve závod pro hobíky dnes na čele okupují známá jména jezdců elite z nejlepších českých teamů. Přihlásit se na tento závod je vždy tak trochu risk, neboť počasí začátkem dubna může hodně potrápit. Rozhodli jsme se to se Šárkou risknout.

Příprava na závod nezačala pro mě nejlépe. Ve čtvrtek večer jsem nasadil NoTubes systém, ale zadní Racing Ralf se nepovedl na 100% a několik hodin po aplikaci explodoval,  a tak ještě v 11 hodin večer jsem uklízel po bytě rozprskaný tmel. Přední Rocket Ron vydržel, ale řádně mě to nahlodalo, zda-li vydrží i závodní nasazení, nebo si někde krutě ustelu. Na druhou stranu váha předního kola s kotoučem 1160gr to za risk stojí.

Navzdory předpovědi v sobotu, alespoň v místě závodu, neprší, což kvitujeme s povděkem. Teplota ovšem nepřekračuje 10 stupňů, a tak je namístě nepodcenit oblečení. Na oblíbené krátké/krátké to rozhodně není. Opatrně se rozjíždím, přední kolo drží, a tak celkem v klidu nastupuju před 10 na start 80km dlouhé trasy. Plán je ze začátku se nikam nehnat a spíše otestovat jak v plném závodním zatížení funguje po zimě tělo. Odhaduju si cílový čas někde okolo 3,40. V klidu se odstartovalo a po prvních hektických minutách se usazuji zhruba okolo 25 místa celkově. Začátek závodu vede několikrát přes Jedomělice, na programu je 2x průjezd stodolou se skokem, umělý brod, přejezd valníku a podobné lahůdky. Po první půlhodině mě přestává bavit zewlovací tempo mojí skupinky v kopci nastupuju, do rovinky na větru najíždím s náskokem cca 10 metrů, ale protože vím, že nikdo tam nechce tahat, dávám plnej a ujíždím. Ve sjezdu zvyšuju náskok a jedu si v pohodě dál sám. Než táhnout zbytečně skupinku je to rozhodně větší pohoda. Přibližuju se k profláknutému výběhu podle lan a vidím před sebou Buldu. Škrábu se do šílenýho krpálu po třech v druhé ruce kolo a na navazující rovince si Buldu sjíždím. Jede moc pěkně, navíc zná trať.

 Zbytek závodu pokračujeme spolu, dojíždíme skupinky i osamělé bojovníky, občas s námi někdo kousek uvisí, ale kromě jednoho závodníka to nikdo nevydržel až do cíle. Na 71km dojíždíme skupinku krátkařů a to je impulz si ještě více naložit. Poznávám Beedu, Davida a pár dalších známých. Asfaltovou rovinku rozjíždím na špici, ale pak to nechávám čerstvějším krátkařům. Jede se mi pořád dobře i tepy jdou a cítím se poměrně dobře. Tedy na to, že mám za sebou přes 3 hodiny svižného tempa. Zkouším do posledního kopce ujet, daří se mi to, ale o málo. Na rovince mě dojiždí Bulda s dalším borcem. Sjezd k cíli v plným a pak těžká kotva a taktické plazení vesnicí před spurtem. Nechce se mi ani za mák. Podklad asfalt, sklon mírně do kopce... Borce z Epicem rovnou vyřazuju z boje, future shock i tlumič s brainem při spurtu neustojí extrémní nátlak wattů a jsou pak značnou nevýhodou. Zamykám Sida a vyčkávám. Zbytečně dlouho. Ve vteřině se kolem mě přežene Bulda, dávám kotel, ale nestačí to. I tak jsem si docela naložil. Po třech hodinách a 28 minutách projíždím cílem se ztrátou 18 minut na vítězného Standu Hejduka. Na to, že závod je minimálně po asfaltu jsem spokojen. Celkově 15. místo a 10. v našlapané kategorii 30-40. Tepový průměr 167. Zakecávám se v cíli s kamarády a čekám na Šárku. Přijíždí po necelé půlhodině a prohrává bednu na pásce s Luckou Vláškovou z Bikeranche. I takový je ale sport. V ženách na krátké vyhrává Ivana Loubková, v mužích Matouš Ulman. Myjeme kola, dáváme guláš a za lehkého deště se loučíme s Jedomělicemi.

Když jsem tento závod jel před 4 lety naposledy na hliníku s hliníkovou sedlovkou, zařekl jsem se, že už to nikdy nepojedu. Letošní průlet na karbonu s karbonkou byl ale o mnoho řádů pohodlnější, a tak je dost možné, že příští rok otevřeme sezonu opět zde. Další pozitivní zjištění je funkce NoTubes systému. Kromě váhové úspory mi umožnil jet bez ohledu na terén i s tak defektu náchylným pláštěm jako je Rocket Ron. Absence duše navíc pomáhá adhezi. Před dalšími závody zkusím naladit dozadu jiný plášť. Snižování váhy závodního kola a eliminace defektů to jsou rozhodně cíle, které má smysl sledovat.

Související články

Plešivecká Držka 19.4.2008

Jarní brdská klasika, dvě kolečka okolo legendárního Plešivce jsou poctivým závodem. Jedno kolo má 17,4km a převýšení 653 metrů, což je velmi výživná porce, obtížností nad drtivou většinou závodů v ČR – na 100km by vyšlo převýšení přes 3800m…

Salzkammergut Trophy 2008, 2. část

Jak sem již slíbil v minulém článku, zde je pokračování a další report ze Salzkammergut trophy 2008. Po týdením bikování v rakousko – italských dolomitech jsme se v pátek ráno zabalili, naložili kola, věci i sebe do auta a vydali jsme se směrem Salzburg, do místa našeho dalšího ubytování. Cestou jsme se ještě naposledy stavili v Lienzu, kde jsme natankovali kvalitní a opravdu lepší benzín než v ČR (o litr nižší spotřeba i s klimatizací) a pak jsme již upalovali směr Spittal a dál Taurenským tunelem po dálnici do Salzburgu. Do místa našeho ubytování jsme dorazili lehce po druhé hodině odpoledne. Po drobném nedorozumění jsme se ubytovali v pronajatém bytu v domě na kraji Salzburgu, kousíček od německých hranic. Vybalili jsme a odpoledne jsme se jeli všichni společně lehce projet před zítřejším závodem. Večer pak za námi dorazila Jana Martínková s Michalem Prokopem, a tak jsme na zítřejší závod byli komplet. Kromě Michala který jel 200 km trať, jsme všichni byli přihlášeni na krátkou variantu, tedy 56,7 km dlouhou trať.

1. závod KPŽ - Kutná Hora

Na první závod Kola pro život 2009, což je mimochodem již 10. Ročník, jsem se přihlašoval až na poslední chvíli, tedy na startu. Z toho také vycházela moje startovní pozice která nebyla moc příznivá. V minulých letech jsem KPŽ moc nejezdil, takže ani body nejsou. Smířil jsem se tedy s tím, že...