Salzkammergut Trophy 2008, 2. část

Jak sem již slíbil v minulém článku, zde je pokračování a další report ze Salzkammergut trophy 2008. Po týdením bikování v rakousko – italských dolomitech jsme se v pátek ráno zabalili, naložili kola, věci i sebe do auta a vydali jsme se směrem Salzburg, do místa našeho dalšího ubytování. Cestou jsme se ještě naposledy stavili v Lienzu, kde jsme natankovali kvalitní a opravdu lepší benzín než v ČR (o litr nižší spotřeba i s klimatizací) a pak jsme již upalovali směr Spittal a dál Taurenským tunelem po dálnici do Salzburgu. Do místa našeho ubytování jsme dorazili lehce po druhé hodině odpoledne. Po drobném nedorozumění jsme se ubytovali v pronajatém bytu v domě na kraji Salzburgu, kousíček od německých hranic. Vybalili jsme a odpoledne jsme se jeli všichni společně lehce projet před zítřejším závodem. Večer pak za námi dorazila Jana Martínková s Michalem Prokopem, a tak jsme na zítřejší závod byli komplet. Kromě Michala který jel 200 km trať, jsme všichni byli přihlášeni na krátkou variantu, tedy 56,7 km dlouhou trať.

Ráno nás však čekalo nepříjemné zjištění, celonoční déšť neustal a doprovázel nás až do samotného místa startu ve vesničce Bad Goisern. Teprve hodinu před startem se počasí umoudřilo a pomalu začalo vykukovat i sluníčko. Následovalo rychlé rozjetí a cca 15 min před startem jsem se šli řadit na start závodu. Stáli jsme cca okolo 60 místa, takže rozhodně větší spokojenost než v Itálii.

Start byl přesně v 11 hodin, projelo se obcí a ihned za vesnicí se začalo stoupat na první ze dvou dlouhých kopců. Stoupání je asfaltové, většinou se jede na prostřední placku a řadí se jen vzadu na kazetě, ale některá místa jsou trochu prudší a je třeba i využít malý převodník. V nejprudší části kopce je ale skoro ta nejlepší atmosféra. Místí domorodci vyndají ven židličky a jelikož každý závodník má na svém startovním čísle jméno, každého tak povzbuzují jménem, což je v takhle náročné pasáži hodně příjemné. Kopec stále stoupá a z občasnými krátkými sjezdíky tak závodníkovi zabere cca hodinu. Po startu jsem se usadil okolo 40 – 60 pozice celkově. Výjezdy po startu mi nedělají moc dobře, potřebuji se rozjet a pak už to jde. Asi 15 min po startu mě dojíždí Honza a lehce mi ujíždí, avšak stále ho mám na dohled. Po 40 minutách následuje jeden z krátkých, ale zato poměrně technicky náročný sjezd, který je po předchozím dešti totálně rozmáčený a plný bahna. Zde se začala ukazovat technika jezdců. Jelikož rakouští jezdci co jeli okolo mě si zrovna nevěřili, předjel sem je hned na začátku, abych si v poklidu mohl užít sjezd. Poté opět následoval kopec a na jeho kopci se opět lámal do sjezdu. Po krátkém sjezdu na závodníky čekala první občerstvovačka. Kelímek s pitím do ruky, rychle sníst banán a jedeme dál. Po necelých 50 minutách jízdy dojíždím Honzu, křiknul sem na něj a od té doby jsme jeli spolu. Po hodině náročného výjezdu se konečně dočkáváme vytouženého dlouhého sjezdu do údolí, kde na nás čeká další občerstvení. Sjezd byl šotolinový, občasné ostré kameny dělali neplechu a tak si závodníci museli dát pozor na defekty. Tomu se však bohužel nevyhnul Honza. Po projetí bufetu s jídlem a pitím, kde jsem si bez problému vyměnil bidony za nové, jsem zpozoroval že Honza za mnou není, usoudil sem, že sem mu asi poodjel ve sjezdu, ale v následném výjezdu by mě měl opět dojet. To se však nestává a ták dál pokračuji jen sám. Honzu bohužel potkala smůla. Kousek po občerstvení se mu do předního kola zapíchnul hřebík, takže defekt duše na sebe dlouho nenechal čekat. Rychlá výměna ho sice stála nějakou tu minutku, ale nebylo to tak hrozné. K naneštěstí ho stejný problém potkal i o kilometr dál. Takže po té co již u sebe neměl náhradní duši, musel nedobrovolně závod vzdát a do cíle se dostat po svých. Chytnout dva hřebíky do předního kola během dvou kilometrů je fakt pech. Doufám, že si Honza smůlu vybral na hodně dopředu.

Po té co jsem se dostal na nejnižší bod klesání, následovala prudká otočka o 180 stupňů a pomalu se začalo stoupat na druhý a tím i poslední kopec. Začátek byl po drceném asfaltu, ale natolik prudký, že opět používám malou placku na převodníku. Po chvilku se cesta lehce narovnává a dostává se na šotolinu. To už řadím střední placku a pomalu ale jistě začínám zdolávat vrchol. Po necelé hodně stoupání nás čeká poslední bufet s jídlem a pitím. Bufet již předem avizovala cedule označená Feed Zone, kde závodníci mohou odhodit veškeré obaly a prázdné gely. Zóna byla cca 500 metrů před a za bufetem. Jinde na trati by závodníci neměli odhazovat obaly. (Myslím, si že je to dobře vyřešené a tento systém by měli pochopit všichni i ti, kteří bojují o 365 místo na závodě Kolo pro život a odhazují prázdný gel do přírody. Jako kdyby ho nějak obzvlášť tížil a potřeboval se ho zbavit.) Zpět k závodu. Na vrcholku stoupání nás již vítají lidé, kteří opět každého povzbuzují. Poklona i pro ně, protože dostat se nahoru pokud nepoužijete vrtulník (cca 50 Euro za jeden let J ), stojí asi opravdu hodně sil. Následuje rychlý pohled do krajiny (výhled na ledovec Dachstein) a řítíme se dolů. Kousek pod vrcholkem je poměrně hodně technický úsek sjezdu v lese. Bláto a kořeny udělili své, a tak i já musím slézt z kola a kousek kolo nést. Ve sjezdech nemívám problém s technikou, ale tady to je o něčem jiném. Místní se toho nebojí a pustili to dolů bez brzd. Já a moje Racing ralphy přece jenom volím pomalejší ale jistější rychlost. O technicky náročné sjezdy není nouze. Bahno, mokré kamení, kořeny, úzké cestičky ve stráni vzbuzují respekt. Na 50 km trati je nejhezčí místo na trati. Trať závodu prochází skrze legendární Ewige wand (cesta vytesaná ve skále). Zde je hned několik fotografů, kteří loví ty nejlepší snímky. Usmívám se do kamer a foťáků a řítím se opět dolů, tentokráte do vesničky Bad Ischl. V ní už jen sjezd schodů, mostu přes řeku a opět schodů a dostávám se na cestičku podél řeky, po které se jede až do samotného Goisernu. Na cestě si dotahuji jednoho závodníka, který mi poodjel se skupinou ve sjezdu. Začínám vzorně spolupracovat a pokoušíme se dotáhnout skupinku před námi. To se nám daří až těsně před nájezdem na asfaltový úsek, který vede až do cíle. Vytvořila se skupinka asi 8 jezdců, včetně mě. Už tady cca 2 km před cílem se jelo na doraz a rychlost se blížila padesátce. Říkal sem si že spurt bude asi hodně těžký, ale stále se držím ve skupince na luxusním 2. místě. Najednou asi 400 metrů před cílem ten první přestává šlapat a já se snažím využít chvilku nepozornosti k rychlému spurtu. To se mi daří a těsně před páskou ještě z leva přespurtovávám dva závodníky, kteří spurtovali mezi sebou. V cíli se na ně hezky usměji a poděkuji, že mi nechali další 2 místa J. Následuje chvilka odpočinku, poté jdu umýt kolo (12 hadic, u každé kyblíček a smetáček) a jedu k autu. Po chvilce se potkávám se Šárkou a Honzou a po sprše se převlíkáme do civilu.

Užíváme si závodu a jdeme se najíst a porozhlédnout se po novinkách, které se vystavují v jednotlivých stáncích. Po 13 hodinách dojíždí do cíle Michal, který je trochu zničený ale očividně spokojený se svým výkonem. Ujet 200 km v takto náročném terénu s převýšením necelých 8000 m je umění. Klobouk dolů před každým kdo to dojede do cíle. Odpoledne jsou pak již k dispozici výsledky a tak se jdeme podívat. Jak dopadla Šárka přesně nevím, Honza nedokončil, ale já sem dojel na 57. místě celkově a 30. v kategorii Muži do 30 let s časem /2:41:38/. Sem velmi spokojený a raduji se z výsledku i dosaženého času. V hodnocení českých jezdců se stejně jako v Itálii umisťuji na 2. místě. Radost mi však později kazí telefonát od mamky. Dozvídám se že v pátek den před závodem umřela moje babička, u které jsem trávil spoustu času v dětství a do dnes sem za ní často jezdil a užíval si pohody u ní doma v mém rodném Hradci Králové. Je to pro mě krutá rána, s kterou se jen velmi těžko smiřuji. Můj dobrý pocit ze závodu se okamžitě vytrácí a já se nemohu ubránit slzám. Bohužel je to život a člověk na smrt nebude asi nikdy připraven. V duchu si aspoň říkám, že tenhle závod sem jel pro ní, nikdy na ní nezapomenu a vždy si ji budu pamatovat jako čilou babičku plnou energie, která uměla ty nejlepší šunkafleky a výborný jablečný štrůdl.

Se smutným pocitem se balíme a vydáváme se na zpáteční cestu do Salzburgu, kde spíme ještě jednu noc a poté v neděli dopoledne míříme zpět do ČR. Cesta ubíhá rychle, až na delší zdržení před Prahou. V Praze se loučíme a já postupně vysazuji Šárku a Honzu. Naše evropská štace byla výborná, myslím, že všem se líbila a spokojeně jsme se vrátili domů. Tímto bych chtěl poděkovat Šárce, Janě, Honzovi a Michalovi za to, že mi pomohli aspoň v sobotní večer myslet na něco jiného než na tu smutnou zprávu a mohl se i já částečně radovat z dobrého úspěchu. Těším se na naše další dobrodružství.

Ota

Související články

Author Král Šumavy 2008

Tento víkend se jel v Klatovech další, již 15. ročník legendárního závodu s největší cyklistickou účastí, Author Král Šumavy. Letos se i přes kolizní termín s jinými závody, postavilo na start více jak 2200 závodnic a závodníků milující horská kola. S roční odmlkou i náš team měl své zastoupení a to jak na dlouhé trase, kde závodil Jirka, tak na krátké, kde jsme měli dvě želízka v ohni Jitku a Otu. Start dlouhé byl již v 7:30 sobotního rána a to znamenalo se do Klatov vydat o den dříve. Start závodu proběhl v klidu. S vidinou 105 km v šumavských kopcích by se dalo čekat relativně pomalé tempo, ale to by na startu nesměli být závodníci, kteří si brousili zuby na dobré umístění.

Ekor Cup - Kralupy nad Vltavou

Komorní akcička s názvem Ekor Cup se konala 27/9 v Kralupech. Jedná se o kratší bajkový závod v rámci seriálu UAC a pro letošní rok byla připravena nová trať. V Kralupech je početná banda bikerů a bikerek které znám, a tak jsem vyrazil změřit s nimi síly.

Na pořadu dne byly tři okruhy,...

Okolopardubic

O víkendu po transbrdech jsme vyrazili i na nedělní závod serie Cyklomaraton tour, tentokrát do Pardubic pod Kunětickou Horu. Počasí bylo krásné, takže se nedalo nejet. Po brdech jsem byl mírně zatuhlý, ale dalo se to rozhýbat. Vyrazili jsme společně s Otou z Radotína v 8h ráno, abychom...