Sazkammergut Trophy AT 16.7.

Největší rakouský závod Salzkammergut Trophy nabízí pestrý výběr tras, kde si vybere snad každý cyklista pro něj vhodnou porci kilometrů a výškových metrů. Největší výzvu představuje trasa A s úctyhodnými parametry 211km a 7049metrů převýšení. Z našeho teamu se letos Ota rozhodl pro trasu 119km a já po dlouhých pěti letech opět vyzval Áčko. Šárka si vybrala 70ku.

 

V rámci příprav na závod jsem si zkusil desetihodinový švih na závodním kole, sice jsem téměř dosáhl kilometrových parametrů závodu, ale převýšení jsem neměl ani třetinové. V okolí Prahy se na podobný závod natrénovat snad ani nedá. Dlouhodobě se na kole potýkám s bolestí zad, a tak jsem se rozhodl absolvovat kompletní nastavení posedu BG Fit od Specialized. Hlavní korekce nastala u výšky řidítek, což mělo problémy částečně vyřešit. Více než měsíc před závodem jsem též pravidelně strečoval dvakrát denně ráno a večer. Po loňské zkušenosti, kdy jsem musel vzdát 12 hodinový závod ve dvou třetinách pro bolest zad, jsem nechtěl nechat nic náhodě. 

 

Týden před závodem znepokojeně sledujeme předpověď počasí, až ve čtvrtek to vypadá, že nám bude osud nakloněn a v závodní den bude hezky. Na místo přijíždíme v pátek odpoledne, zařizujeme vše potřebné kolem registrace a užíváme si pasta party. K večeru začíná opět pršet a to nám na náladě nepřidá. I přesto stíháme s kamarády Koldou a Štěpánem krátký švih na rozjetí kolem Gossau See a kolem jedenácté končíme denní program s budíkem nařízeným na 3,15. 

 

Daří se mi celkem se vyspat a ráno u snídaně je nálada dobrá. Nejdelší trasu jedu s Koldou, který jede poprvé. Nevím co je lepší, jestli vědět do čeho jdeme, nebo ne. Moje pocity bych vyjádřil slovy Fabiana Cancellary: „ I respect the race, but I am not scared.“ Následuje klasická ranní nestíhačka, ale i přes kombinaci komplikací přehazujeme v 4,55 kola přes hrazení startovních koridorů a řadíme se někam kolem 60-80 místa. Ani si nestíháme vychutnat atmosféru startu a vyrážíme. Nikam se nespěchá, jede se klídek pod první kopec. Na řidítkách máme přilepený profil, do kterého jsem si vepsal převýšení jednotlivých stoupání, což se ukázalo jako dobrá pomůcka. 

 

První kopec je na rozehřátí, příjemný sklon, 900metrů v kuse. Nahoru dorážím rovnoměrným tempem kolem 150TF po 62 minutách a pro orientaci v trase si stanovuji rychlost 800-900 výškových metrů za hodinu. Ke konci závodu se číslo mění na 600. V tomto závodě totiž nemá smysl sledovat počet kilometrů, spíš jde o nastoupané metry a konkrétní kopce. Osobně jsem na ukazatel kilometrů nepřepnul ani jednou. Následuje první sjezd po šotolině, kde ztrácím asi tři místa. Jako obvykle mi dost dlouho trvá než se adaptuji na tyto specifické sjezdy.  Následuje stoupání na Hutteneck Alm, první ze dvou toho dne, v technických pasážích sjezdu mám naopak navrch já a daří se mi soupeřům o kousek ujet. A strecke ale není až tak o sjezdech jako o výjezdech. I tak ale vidím nadměrné množství mnohdy zbytečných pádů. Celý závod se pole přelévá a pár míst není v této fázi žádná ztráta nebo výhra. Podle checkpointů se pohybuju kolem 90-100 místa ze zhruba 500 závodníků. Následuje serie dvou kratších stoupání, ve druhém lehce zvolňuji, protože cítím nástup křečí. Dávám si Magnesium od Inkospooru a po zhruba 15 minutách jsou příznaky pryč a pokračuji dále. Ztratil jsem zhruha 10-15 míst, ale ty si záhy dojíždím ve stoupání na Tauernkreuz.  Po pěkném sjezdu čeká závodníky druhé stoupání na Hutteneck Alm, tentokrát ne v kuse, je proloženo třemi sjezdy, celkově se jedná o zhruba tisíc metrů převýšení. Trochu mě začíná zlobit žaludek, a tak na občerstvovací stanici pod vrcholem dávám jen suché rohlíky a vodu. Jede se mi dobře a doufám, že si to sedne. Přejezd vrcholu si užívám a těším se na pěkný sjezd a následný průjezd skalní stěnou Ewige Wand. Po cestě potkávám fotografky Jitku s Emou, je fajn vidět známé tváře. Celou cestu skvěle fandí lidé, atmosféra závodu je parádní. 

 

Specifikem Salzkammergut závodu je, že se trasy různě kříží a části jedou závodníci společně. Bohužel to ve sjezdech často znamená doslova proplétat se mezi pomalejšími z kratších tras. Je vidět, že na A Strecke se nehlásí žádná ořezávátka, kdo jede ve sjezdu kule má číslo a Áčkem. Stodesátý kilometr nás opět přivádí do údolí do blízkosti Bad Goisern a čeká nás únavné stoupání ke kultovnímu sjezdu Jochwand. Můj žaludek bohužel stále protestuje, nejspíš nad ionťákem Powerbar, a tak pokračuji v rohlíkové terapii s vodou. Pořád se mi jede dobře, snažím se do kopce držet tepy kolem 145-150 a nepřekračovat vůbec hranici 165 a to ani v nejprudších pasážích. Sjezd Jochwandu je po deštích podmáčený a kombinace velkých kamenů, prudkého sklonu a ostrých zatáček je na můj morál tentokrát příliš. Zhruba 30% zdolávám v sedle, zbytek raději pěšky. Na vyjížďce bych si to určitě užil více, ale v závodě nevyhledávám přílišné riziko. Troufnu si říct, že bez znalosti tohoto sjezdu ho čistě nedá ani čelo závodu. Místy je to spíše trial a XC kola se závodní geometrií s pevnou zadní stavbou tady nejsou optimálním náčiním.

 

Po sjezdu následuje jediná delší rovinatá pasáž a to 22km podél Halstatt See. Při pohledu na relaxující lidi na plážích mám chuť zahodit kolo, ponořit se do vody a pak si pod slunečníkem otevřít pivko. Ale nedá se nic dělat, ještě mám nějaké kopce na práci. V závodě už se pohybuji 9 hodin a únava je znát. Přichází obávaný Salzberg, 550 metrů na nejlehčí převod, v závěru šotolinu střídá asfalt s neskutečnými 35% sklonu. V odpoledním vedru na tuto pasáž rezignuji a od stanice lanovky na úplný vrch kolo tlačím. Nejsem sám, v sedle to jede jen jeden člověk. Je to úmorné a vůbec to neodsýpá. Krátký sjezd k vodopádům vystřídá výjezd na Ross Alm. Ke konci kopce už dost cítím záda, hřebíček do rakve jim nejspíš zatnul Salzberg, kde bylo potřeba se hodně nahýbat nad řidítka. A také žaludek si dělá co chce. Bohužel musím zastavit a zhruba deset minut sedím na mechu a přemýšlím jestli budu zvracet nebo ne. Bolí mě už celé tělo a není mi vůbec dobře. Závod rozhodně chci dokončit, jako další checkpoint si stanovuji občerstvovací stanici za Ross Alm. I tady sedím dlouhé minuty, žvýkám suché rohlíky a přemýšlím co dál. Jakž takž se rovnám, abych mohl pokračovat. Ve sjezdu ke Gossau See chytám výborného vodiče ze Strabag Alpin Teamu a letíme dolů neskutečně. 70km/h na šotolině není problém. Sám bych to určitě takhle nerval, cestou předjíždíme dost závodníků kratší B Strecke. Díky svým problémům jsem ve výjezdu na Ross Alm ztratil přes 50 míst a přestože závod od začátku nejedu primárně na umístění, mrzí mě to. Ještě pod Salzbergem jsem si věřil na čas kolem 13,15-13,30 a nyní přehodnocuji a za 14,00 budu rád. Na občerstvovací stanici pod posledním větším stoupáním dávám klasicky suché rohlíky. Naštěstí je kopec poměrně jezdivý a dvě místa která ztrácím směrem nahoru si v pohodě beru zpět ve sjezdu. Finálních 20 kilometrů je lehce vlnitých, spíše z kopce. Chvíli spolupracuji s jedním Italem, pak ho orvu do mírného kopečka za Gossau, má totálně dost. Na rovince do Bad Goisernu dojíždím dva borce se kterými spolupracuji až téměř do cíle. I po 14 hodinách závody mě nebolí nohy, a tak je nechávám zaparkované u mostu a 2kilometry do cíle si dávám individuální časovku. 

 

Pásku protínám v čase 14,02 a vítá mě Šárka, která bohužel při závodě zlomila šroub sedlovky. Než to stihla provizorně opravit přišla o bednu a dojela čtvrtá. To je velká škoda. Později se dozvídám, že Ota měl ještě větší zdravotní problémy než já a byl nucen svoji B trasu vzdát. Kolda dojíždí kus za mnou, v pohodové náladě a říká, že to čekal těžké, ale ne až tak. Zhruba po 5 minutách moje tělo v cíli vypíná a dostávám slušnou zimnici. Bohužel stále nemohu nic jiného než suché rohlíky a vodu, a tak končím ve stanu mediků. Dělají mi testy na cukr v krvi a nepřekvapivě mám naprosté minimum, snaha o to změřit mi tlak končí na hodnotě 100/ nelze změřit. Do karty píšou diagnozu pre-kolaps a dostávám dvě kapačky s výživovým roztokem. Za hodince je hotovo a v klidu odcházím po svých. Po sprše se jdeme podívat na vyhlášení a tombolu, ještě dáváme Radlera a pečené kuře a zhruba v půl dvanácté frčíme do Gossau do postele. Byl to dlouhý den. 

 

V neděli si konečně dopřáváme lenošení na pláži v Hallstattu a z kraje odpoledne skáčeme do auta a frčíme do Prahy. Na třídenní akci to bylo dost náročné. Pokud příště pojedeme, bude lepší akci spojit s dovolenou a zůstat po závodě ještě pár dní. Závod se nám všem líbil, hlavně proto, že bylo hezké počasí. Podali jsme hodnotné sportovní výkony a nezdolně pokračovali navzdory komplikacím. I o tom je závodění.

Štítky: 

Související články

Loudání českou krajinou 2012

Tentokrát vůbec nevím jak začít ani co vlastně chci napsat. Za 4 dny na cestě se stane tolik věcí, že co se v jednu chvíli zdá důležité, je za pár minut nepodstatné tváří v tvář další překážce. Po návratu je hlava na první pohled přeplněná neuspořádanými zážitky, ale vlastně to není tak úplně...

Genesis Bike Prague 16.6.2012

O závodě Genesis Bike Prague jsem se dozvěděl od kamarádů na závodech a tipoval ho dle informací na menší podnik kolem 300 lidí. Jak se blížil čas startu, zjistil jsem, že věci se mají malinko jinak. Závod je zařazen do mezinárodní serie Inter-mountain a ve startovce nakonec bylo více než tisíc...

VIPrahlý BAJKonur

Prvního letošního MTBO jsem se nemohl dočkat. Je to moje nejoblíbenější disciplína, přeci jen šlapat umí kde kdo, ale ještě u toho myslet, to už je pro některé borce oříšek. Hned po oznámení závodního prostoru v březnu jsem si čas od času vzal mapu a promýšlel, kam bych dal já kontroly a kudy bych případně jel postupy. Dost mi pomahálo i vědomí, že se jedná o téměř můj domácí revír.